Světlo na konci tunelu? Nebo samota...

4. února 2015 v 17:06 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Holka a kluk. Dvě spřízněné duše, které spolu chtějí strávit každičkou vteřinku. Aby
každý výdech byl v souznění, aby každý úder srdce nebyl do prázdna. Když hvězdy nepřejí, duše se sžírá samotou, toulá se po vesmíru a hledá svůj protipól. Jak krásné jsou tyto okamžiky. Jak naplněný je každý moment strávený v roztoužené lásce. Jak nádherně se to vzpomíná. Kdo by to nechtěl zažít? Jaké negativum by mohl mít takový živoucí zázrak? I kdyby nějaké bylo, stejně na něj myslet nebudeme. A ani nemůžeme, kazit si takové období na tom růžovém obláčku...

Zamilování opadá. Milujete, stále chci vídat jeho úsměv, slýchat jeho hlas. Myslet na něj celý den? Nikdy by mi to nevadilo. Ale co ostatní? Kolik času jsem věnovala jim? Kamarádkám, kamarádům, byli můj kotevní přístav, ze kterého jsem vyplula a již se tam nevrátila. A teď? Teď, když se svou láskou žiju a potřebuji i jiné osoby kolem sebe, potřebuji přátele, tu oni nejsou. Potřebuji se vyzpovídat, trávit s nimi čas tak, jak s ním nemohu. Potřebuji kamarádku, kterou jsem tak sobecky opustila. Stejně jako ona mne kvůli svému příteli. Doplula jsem jinam, doplula jsem na konec tunelu slepé zamilovanosti. Potřebuji svůj klid, čas pro sebe stejně jako on. Nemůžeme spolu řešit každičkou hvězdičku ve vesmíru. Dýchat v jeden okamžik do konce života. Chápu to, ale pořád cítím jak se mi vevnitř drolí srdce kousek po kousku, když sedí, zady ke mně a nevnímá mé nádechy, nedýchá se mnou. Nežije mnou. Vím že to tak nelze. Vím to, proč to ale nechápe i srdce? Proč mně týrá, proč se já samotná týrám? Bývám tak emoční, jako malé dítě. Bývala jsem kreativní, když jsem byla smutná. Alespoň trochu užitečná, ačkoliv nemluvná a nevýrazná. Teď jsem jen pijavice, co saje pozitivní naladění i partnerovi po svém boku. Co dokáže ze dvou spokojených životů udělat uplakanou neděli a kamenné ráno.


Ačkoliv mé psaní působí možná depresivně, vězte, že každý okamžik s ním za to stojí. Že vím, že mi život jen nakládá na misky vah, abych znala váhu jeho pozornosti. Abych si vážila okamžiků s ním a jeho srdečnosti. Abych věděla, že je za co bojovat a vězte, že já jsem tvor odjakživa bojovný. Jen občas načerpat síly, poplakat si a uvolnit se. Ale znám cenu samoty a vím, že tenhle tunel, mi dá životní oporu. Nic však není zadarmo a veliký dar si žádá přiměřenou cenu. Vím to, chápu to. Jen si to musím připomínat, protože život je vždy v rovnováze. To je jediná jistota v celém vesmíru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama