Únor 2015

Světlo na konci tunelu? Nebo samota...

4. února 2015 v 17:06 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Holka a kluk. Dvě spřízněné duše, které spolu chtějí strávit každičkou vteřinku. Aby
každý výdech byl v souznění, aby každý úder srdce nebyl do prázdna. Když hvězdy nepřejí, duše se sžírá samotou, toulá se po vesmíru a hledá svůj protipól. Jak krásné jsou tyto okamžiky. Jak naplněný je každý moment strávený v roztoužené lásce. Jak nádherně se to vzpomíná. Kdo by to nechtěl zažít? Jaké negativum by mohl mít takový živoucí zázrak? I kdyby nějaké bylo, stejně na něj myslet nebudeme. A ani nemůžeme, kazit si takové období na tom růžovém obláčku...

Zamilování opadá. Milujete, stále chci vídat jeho úsměv, slýchat jeho hlas. Myslet na něj celý den? Nikdy by mi to nevadilo. Ale co ostatní? Kolik času jsem věnovala jim? Kamarádkám, kamarádům, byli můj kotevní přístav, ze kterého jsem vyplula a již se tam nevrátila. A teď? Teď, když se svou láskou žiju a potřebuji i jiné osoby kolem sebe, potřebuji přátele, tu oni nejsou. Potřebuji se vyzpovídat, trávit s nimi čas tak, jak s ním nemohu. Potřebuji kamarádku, kterou jsem tak sobecky opustila. Stejně jako ona mne kvůli svému příteli. Doplula jsem jinam, doplula jsem na konec tunelu slepé zamilovanosti. Potřebuji svůj klid, čas pro sebe stejně jako on. Nemůžeme spolu řešit každičkou hvězdičku ve vesmíru. Dýchat v jeden okamžik do konce života. Chápu to, ale pořád cítím jak se mi vevnitř drolí srdce kousek po kousku, když sedí, zady ke mně a nevnímá mé nádechy, nedýchá se mnou. Nežije mnou. Vím že to tak nelze. Vím to, proč to ale nechápe i srdce? Proč mně týrá, proč se já samotná týrám? Bývám tak emoční, jako malé dítě. Bývala jsem kreativní, když jsem byla smutná. Alespoň trochu užitečná, ačkoliv nemluvná a nevýrazná. Teď jsem jen pijavice, co saje pozitivní naladění i partnerovi po svém boku. Co dokáže ze dvou spokojených životů udělat uplakanou neděli a kamenné ráno.


Ačkoliv mé psaní působí možná depresivně, vězte, že každý okamžik s ním za to stojí. Že vím, že mi život jen nakládá na misky vah, abych znala váhu jeho pozornosti. Abych si vážila okamžiků s ním a jeho srdečnosti. Abych věděla, že je za co bojovat a vězte, že já jsem tvor odjakživa bojovný. Jen občas načerpat síly, poplakat si a uvolnit se. Ale znám cenu samoty a vím, že tenhle tunel, mi dá životní oporu. Nic však není zadarmo a veliký dar si žádá přiměřenou cenu. Vím to, chápu to. Jen si to musím připomínat, protože život je vždy v rovnováze. To je jediná jistota v celém vesmíru.

Obálka k zahození

4. února 2015 v 16:38 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Ne nadarmo se mezi lidmi povídá, podle sebe soudím tebe. Naše horké soudy padající z prvních pohledů bývají často přehnané a ještě častěji spíše nepravdivé. Nějaký instinkt nebo smysl na zlé bytůstky se z nás vypařil stejně tak, jako nadšení z běhání za mamutama nebo smysl pro společné posedávání u ohýnku. Jsme nějakým způsobem vychováváni, máme v sobě zakořeněné názory našich rodičů a jsme zvyklí na určité vzorce chování. Čekáme od ostatních, že se budou chovat tak, jak bychom se chovali na jejich místě my. Tady je kámen úrazu. Předsudky nejsou nic jiného, než náš balíček názorů na danou oklolnost, bytost či děj, který pochází z nás. A jelikož jen málo lidí je ze stejného okruhu spadajícího do jedného rozvětveného vzorce chování, jsou předsudky často jen málo pravdivé.

Musím se však přiznat, že obálka, do které si lidi kolem sebe, jež pořádně neznáme, škatulkujeme, nás v pár případech může ochránit před cizím nepříznivým vlivem. Je rozdíl mezi správným posouzením situace, kdy ze člověka cítíte negativní vlivy (popřípadě alkohol, drogy, na pohled nepříznivé chování,...), kterém nám osobně vadí. Některým záležitostem je lepší se vyhýbat, a toto, přátelé, nejsou předsudky, ale zdravý selský rozum.

Já se s předsudky potýkám často. Mladá dívka, s piercingem ve rtu, která je často slyšet široko daleko. Jsem nevychovaná? Jsem drzá, příliš sebevědomá, arogantní, mé chování je urážející, provokativní? Jsem odvážná. A lidem se líbí soudit, nebo ještě lépe odsuovat, na první pohled. Sama si o sobě myslím, že jsem dobře vychovaná. Nerada mluvím spostě, dávám velký, ale ne příliš velký, důraz na školu a budoucnost. Pozdravím, pustím paní si sednout, pracuji s lidma, umím být slučná. Umím spolknout hněv a nadávky. Jsem jen holka, co chce vypadat volněji, ne tak upnutě jako dříve. A stačí i taková maličkost, abyste okolí kolem sebe dráždili a podněcovali k pomluvám a podivným pohledům. Naštěstí se v dnešní době dává přednost schopnostem, které jsou v mém případě často dostačující.

Předsudky? Dobrý indikátor, čidla na udržení pozornosti. Ale neberme je příliš vážně. A hlavně je nešiřme okolo. :)