Leden 2013

Dokud nás smrt nerozdělí...

31. ledna 2013 v 10:19 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Jediný pohled to těch prázdných tmavých očích a milou tvářičku. Tak měkký a heboučký. Mlčenlivost až za hrob a láska až na konec světa. Pokaždé nás obejme, když je třeba. Vyplní prázdnotu v našich postelích a srdcích. Jak moc důležitý pro nás může být takový plyšový medvídek, který stál vždy na naší straně.

Budeš můj nejlepší přítel, jediný opravdový. Vidím to v tvých očích. Ty jediný mi nikdy nebudeš lhát a vždy mě vyslechneš. Ty jediný mě nikdy nezradíš. Ty jediný tu budeš, dokud tě budu potřebovat. Vždy budeš v mé posteli a v tvém objetí budu usínat, pokud mi bude smutno. Tvá heboučká srst mě zahřeje, pokud by mě někdy přepadla chladnota depresí. Prosvítíš mi cestu skrz lesem samoty.

Ani deníček není tak spolehlívý jako velký plyšový medvěd. Možná si říkáte, že jste už staří na plyšové hračky. Ale někdy potřebujeme nějakých způsobem vyplnit díru, zahnat deprese a ten rotomilý medvídek tam sedí v rohu, taky tak osamocen a kouká na nás. Cítíme s ním sympatie a takovou přízeň. Pak už se to povídá samo...


Možná si myslíte, že jsem blázen. Nebo, že přemýšlím jako malé děcko. Ale líbí se mi ty představy, kdy se deprese zhmotní například do lesu nebo temné místnosti. A pak už stačí nějaká hmotná věc, třeba obyčejný plyšový medvěd, a dostaneme se z té pasti ven. Protože jak chcete bojovat s něčím, co není hmotné. S něčím, co nemůže chytit a hodit za hlavu nebo vyhodit z okna. Jak chcete uspět v boji nad ničím? Je to v podstatě boj nad sama sebou. A ten nikdy nevyhraji. Proto mám takové představy, které mi pomáhají a zaměstnají myšlení a fantazii. Pak už to jde samo. Nebojuji s tím, nechám se vyvést z lesa. Nechát se vytáhnout z díry. Přítelem, kamáradkou nebo plyšovým medvědem... :)

Obrázek je odsud.

Živel v lidských hlavách

12. ledna 2013 v 21:52 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Každý jej známe, všichni jsme to prožili. Každý ví přesně o čem budu psát a o čem přemýšlím. Živel, tak nepříjemný a mocný. Klíčí v našich hlavách i v maličkostech a je schopný dostat nás na kolena. Apoň mne. Cítím jak mi prorůstá hlavou a podtrhává mi jistotu z pod noh. Deprese.. jak odborně znějící, jak hluboce mocný nepřítel. Jenom pálivé slzy, tekoucí po tváří, po ní zůstanou. Mokrý polštář a jedna noc. Hvězdy zčernají a měsíc zhasne. Úsměv se utopí v temné lávě a po svěšených rtech stékají po kapkách slané kapky plné zoufalství. Hlavu v kolenách. Kde jinde je bezpečno?! Zavřu oči a zkoumám krajinu, kde mně tento živel zavedl. Chlad kompenzovaný v zoufalství a beznaděje. Padající vločky pálící při každém dotyku. Potemnělé stromy šeptající baladu o životě. Smutný konec a špatný začátek. Píseň o marnosti a žalu. Jak bezvýznamný život. Jak pobledlé tvátře a svěšené vlasy. Jak zbytečná existence. Tíha očních víček stoupla do astronomických měřítek. Ten chlad ze srdce, je opravdový? Tunel vydlážděný ze strasti a vzpomínek. Kráčet skrz něj, mám na výběr? Mysl páda do snových realit.


Síla ranního svítáni a rozbřesku po vláscích vytáhne z mého unaveného těla pryč ztrast z temné noci a chladného světa. Pomalu za svitu slunečních paprsků cítím vlny síly, které se přilévají po každé sebemenší žilce do mého srdce i hlavy. Slastné tóny nesoucí se po energii z nového dne. Ústa se samy usmějí a tvář zabarví. V očích se objeví jiskřička. Je po boji. Živel byl úspěšně zahnán do hloubi, a bude vyčkávat, než opět bude mít možnost zaútočit. Než svými ledovými prstíky popadne mou ruku a povede mne známým tunelem do světa depresí. Než srazí mou osobnost na kolena a než zakoření v mé hlavě a v mé tváři. Bude sedět na dřevěné stoličce v malé temné místnosti a vyčkávat. Ake já věřím v sílu rána a nového dne. V očisťující rozbřesk a svěžest vznášející se na paprskách slunce. Proto vím, že příště opět zvítězím.

Obrázek pochází z internetu.