Prosinec 2012

Oblak jiskřivého štěstí :)

24. prosince 2012 v 19:44 | ...vaše Tess...
Jako natěšené děti se těšíme na onen Štedrý den, který nás má obdarovat a tak potřebné a nezbytné předměty v našem životě. Přátelé se předhánějí, kdo vymyslí nejlepší dar, babička upletla svetr a maminka se usmívá nad hromadou nového oblečení a ponožek. Což o to, věci jsou to opravdu nezbytné, ale opravdu nám přinesou takovou radost, jaká se od nás očekává? Celá rodiná se rozplývá oblakem obdarování a dobrého jídla. Jediná já s hlavou vysoko nad tím oblakem přemýšlím v úplně jiných otáčkách. Žmoulám v ruce řetízek, který jsi mi podélné krabičce před pár dny dal. Co asi děláš. Sedíš za stolem prohýbajícím se jídlem, nebo u stromečku tak pečlivě ověšeném ozdobami. Nad čím asi přemýšlíš, na mně snad? Nebo jsem tak najivní?! Přemýšlím o chvílích ze včerejška, kdy jsem ještě stála v tvém objetí a později, kdy se naše rty setkaly. Vytvořil se obláček jiskřivého štěstí, který však měl opravdu pramálo společného s nastávajícím štědrým dnem. Když cítím, že mě někdo stahuje do té rodiné mlhy radosti, neochotně ale přeci pustím své myšlenky do tématu Štědrý den. Pouhých pár vteřin mi vydrží toto každoročně se opakující chvilkové zaujetí a opět myšlenkami lítám v tvé blízkosti. Rosteš v mé hlavě jako virus a rozšiřuje se to do srdce. A tak se otáčky mých myšlenek přesouvají do malinko depresivních končin.Takhle si Štědrý den asi nikdo nepředstavoval. A hlavně já ne. :)

Jenom ty :**

11. prosince 2012 v 22:15 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..

Dar přátelství


Mé oči za vodou se ukrývají,
ty blíže ke mně přicházíš.
Mé ruce tvůj dotyk uvítají,
ty se smutkem mým si poradíš.

Po temných cestičkách k duši mé scházíš,
já k srdci až otevřu ti bránu.
Toť ucítím, když promlouvat budu k ránu
a debatovat se dnem o noci,
že z hloubi se světlem přicházíš.

Topím se v myšlenkách, vzpomínám na doby dávné,
přehrávám si v hlavě ty milióny vět.
To nejhorší co se s námi táhne,
bylo a bude co nedá se vzít zpět.

Stojím, dívajíc se do očích tvých.
Ač nemám srdce statečné a chrabré,
já postavím se strachům v celách zavřených,
ať příkopy mezi námi se neobjeví žádné.

Jen naše přátelství přežije i svět,
u srdce zahřeje mne úsměv tvůj,
tys za mnou stála několik let,
teď již vedle mne, prosím navždy stůj.

Mé oči se za vodou ukrývají,
já naději v tobě mám.
Mé ruce tvůj dotyk uvítají,
životní oporu už nehledám.

A kdyby opravdu nastal konec světa
a tohleto by měla být má poslední věta,
já v životě mám své soukromé sluníčko,
ten o kom básním, proč tu jsem, si ty Aničko. :**

Vlna meganesmyslnosti :D

5. prosince 2012 v 17:26 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Uaaa... konec světa... čtyři dny tmy.. srmt. Téma poslední doby. Zdá se mi, že čím větší nesmysl, tím více lid tomu věří a šíří to. Jakmile se na netu objeví nějaký nesmyslný hoax, který chodí lidem i na e-mail, okamžitě začnou všichni panikařit a dělat nesmysly. Jediný možný smyslný důvod tohohle nesmyslu vidím v byznysu, který tato fáma podporuje. Balíčky na konce světa a podobné blbosti. Ano, říkám nahlas a dost jasně. Tomuhle já prostě nevěřím. Jsem na vědu a fakta. Dokud bude Slunce, bude Země. A Slunce tu s námi má vydržet ještě nějaký ten milion let. A nejvíce mě pobavily fámy jako: Přistanou zde mimozmšťané a zachrání nás... Milióny lidí si nakupuje potraviny na konec světa, buďte mezi nimi... Děsivá tvář na obloze, znamení boha?.. To vše jsem nalezla na ofiviálních stránkách novy tn.cz. Velmi jsem se pobavila a upřímně zakroutila hlavou nad hlouposti lidí, kteří tomu opravdu věří. Vzbuďte se...

Nedávno se na nově objevila fáma o čtyřech dnech ničeho. Prý to má pocházet z ruského překladu oficiálnho prohlášení Nasa. Toto prohlášení je také hoax, naleznete to i na jejich stránkách. Pokud se vám nechce věřit mne, budiž. Co tak oficiálním stránkám zabývající se tímhle? :) Lidé, lidičkové, nebuďte hloupí. Nulové pásmo, konec světa a takovéhle úžasné poplašné bomby jsou krásné pohádky se špatným koncem. Klidně si plánujte na přští rok. Jistě se ho všichni v pořádku dožijeme. Všichni, které nepotká smutný osud všedního lidského obyčejného života. :)) Opravdu se těším na silvestra, když už tenhle nesmysl pomine.

V kleštinách brýlatého..

4. prosince 2012 v 22:49 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Tak malá chvíle postačila na vytvoření tak úzkostného pocitu vždy, když pomyslím na čas v mém životě,na okamžiky mého mládí, chvíle,jež jsou nám tak drahé, které jsem nucena věnovat člověku, jenž se mi pomalu dostává pod kůži a svírá v depresích a vzteku. Pokaždé, když s batohem na zádech pociťuji tíhu knih moudra, pokaždé, když jsem nucena vejít do té místnosti, mě svírá hrdlo. Můj pohled se zmítá po stupňovité místnosti. Mé uši a oči odmítají ho poslouchat nebo se na něj aspoň dívat. Ten strach než promluví. Ten vztek když promluví...

Jeho rty nikdy nenesou nic dobrého. Pouhá slova.. a jak zraňují.. Ten pocit bezmoci a útlaku. To veliké ponížení a zklamání. Každé jeho slovo sebou přináší do mých uší negatavitu, která se prodírá dále do mého těla a mysli. Cítím, jak mi srdce buší a tváře rudnou. Proč...? Vzteky snad? Nebo to pouze mé tělo bojuje s tou negativitou?! Nevím, jestlí jí není moc. Jestli ji zvládnu ještě udržet na uzdě. Proč člověk, v tak vznešené a moudré budově, na místě poznání a sbírání znalostí, je tak necitelný? Měl by sdílet onu moudrost této budovy. Tu vznešenost a krásu, kterou jsem si vybrala, aby mne doprovázela po dlouhé linii mého mladého života. Šla jsem tam s očekáváním až poznám tak veliké lidi, které se srdcervoucně v tomto případě nenaplnilo. Těšila jsem se, jak se budu vypořádávat s velikostí osobností, ale ono není s čím se vypořádávat. Jediný můj soupeř je bezmoc a úzkost. A s těmi se mám poprat jak?

Třímám v ruce sešit, který po mne bude chtít. Jsem připravena poslouchat ho a odfiltrovat vše špatné, co z jeho úst vypluje ven. Jsem připravená a čekám, až budu moct zapisovat znalosti, které mi má předávat. Vidím, jak vše upravuje a uklízí na desce stolu. Musí být vše perfektní? Nebo je to pouhý, pro oči pečlivě ukrytý boj vnitřku? Sedím s hlavou skloněnou a čekám co bude dál. Co více mi zbývá? Nic... jen sedět a čekat...