Oslněná 7.část

13. listopadu 2012 v 21:06 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Všechno se zlepšilo, v mém srdci zůstala obrovská temná díra, ale začala jsem zase normálně jíst, byla jsem v práci pro nějaké papíry na dovolenou, už mám i jiné sny než noční můry. Sem tam se mi objeví na tváři i smích. Začíná pomalu končit ten temný tunel depresí a žalu. Nechala jsem si předělat byt a sama změnila image. Nový sestřih, barva vlasů a šatník. Musela jsem nakoupit hromadu barevných a veselých barev do bytu. Rázem se z bílého mrazáku stalo duhové království. Snažím se neustále nějak se zabavit, abych neupadala do deprese. Zatím se mi to daří. Párkrát jsem byla v klubu za známou, barmankou. Dokonce jsem dala své číslo jednomu fešákovi.

Po dlouhém úklidu mě všechno bolelo, tak jsem si sedla do svého nového a jemného koberce. Takový ten hrozně chlupatý a příjemný. Můj nový oblíbený koberec. Sedla jsem si do tureckého sedu a na stůl položila kafe, jehož nádherná vůně se linula po celém obýváku. Zavřela jsem oči a nechala obyčejné afekty v mém životě působit. Nechala jsem plynout myšlenky a emoce, abych je nějak dokázala ovládnout. Najednou jsem zase cítila tu temnotu v hlavě a prázdnotu v srdci. Začaly se mi hrnout slzy do očí a točit hlava. Nadechla jsem se a soustředila na mé okolí. Ucítila jsem čerstvě uvařenou kávu, ucítila jsem sluneční paprsky na mé pobledlé pokožce. Uslyšela jsem hudbu. Ani nevím odkud. Soustředila jsem se na věci kolem mne a najednou vše dostávalo jiný rozměr. Jako by mě něco unášelo pryč. Na nohou jsem necítila ten úžasně jemný koberec, ale něco mokrého a studeného. Ucítila jsem i vlhko a zimu. Otevřela jsem oči a byla jsem zase v tom lese. Před obrovskou kamennou hradbou jsem seděla na trávě a čerstvé ranní rose. Kolem mne nikdo nebyl, neslyšela jsem ani zvířata, ale přesně jsem věděla, v jakém lese se nacházím. Už jsem jenom čekala, kdy se objeví.

"Čekal jsem tu na tebe. Dlouho ses neukázala," zazněl ten známý vlídný hlas.
"Proč. Proč já a moje rodina. Co se tu sakra děje? Proč mi nechceš nic říct a neustále se vyhýbáš odpovědím?" byla jsem už vzteky bez sebe. Chybělo málo a tekly by mi po tvářích slzy.
"Své odpovědi dostaneš. A co se tu děje už dávno dobře víš," usmál se na mě. "Ptej se a bude ti odpovězeno."
Zvedla jsem se z mokré trávy a vzhlédla se v jeho hlubokých očích. Nějaký hlásek v mé hlavě mi napovídal, že to vše má co dělat s tím ohněm magie ve mně, a že jsem se tu přenesla sama. Ale nemám tušení jak a proč.
"Chci vědět vše. Chci, abys mě učil a vedl dál. Nemám už nikoho. Nezbývá mi, než to věřit a doprovázet tě."
"Budiž, následuj mne. Nebudeme rozprávět zde, v lese," otočil se a vydal se směrem kolem hradeb. Měla jsem dost tohohle tajemství. Už mě to zasáhlo tak moc, že se tomu nedá vyhnout. Musím se s tím vším potýkat a musím se o to všem dozvědět co nejvíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama