Oslněná 6.část

13. listopadu 2012 v 20:48 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Už je to celý týden od nehody. Stále jsem neopustila byt. Už nemám nic k jídlu, notebook nebo televizi jsem nezapnula čtyři dny. Jenom sedím, pláču a kreslím velmi depresivní kresby. Jím tak maximálně jednou denně. Myslím, že prášků na nervy jsem už snědla více, než je zdrávo. Stala ze mě troska. A proč, kvůli mým přeludům. Nejspíše z chybějícího spánku. Nikdo mi už nezbyl. Jsem sama a je ze mě troska. Sedím v pohodlném a stylovém bílém křeslu, vlasy rozcuchané, oblečení rozevláté a hygiena malinko zanedbaná. Koukám do zdi úplně prázdným a bezúčelným pohledem. Pořád vidím to samé. Příjemná světle kávová barva. Vždy se mi zdála veselá a úžasně uklidňující, ale nyní je to prostě jenom zeď. Ponurá, jako vše kolem mě. Zdálo se mi, jako by se čas na tomto bodě úplně zastavil. Moje myšlenkové pochody byly jako by za sebou měly dvaceti čtyř hodinovou šichtu. Pomalé a beztvaré. Nějaká malinká myšlenka se mi v hlavě začala formovat, ale než bylo možné na ni pohlédnout, jako by mi utekla a zůstalo po ní prázdno. Začala jsem přemýšlet o tom, co mi řekl krásný neznámý. Že se uvidíme, až to budu umět ovládat. Ale co? A jak? Netuším, o čem mluvil…

Prošla jsem kuchyní a pohledem zavadila o plechovku s kávou. Už skoro tři dny jsem neměla kávu. Najednou jsem na ní dostala chuť. Okamžitě jsem postavila vodu na čaj, a když už jsem tam stála, vytáhla jsem z lednice poslední zbyteček jídla. Nějaká okoralá zelenina a kousek sýra. Pečivo bylo v mrazáku, ani nechci vědět, jak bylo staré. Ve skříňce jsem našla zbytek cereálií. Zakousla jsem se plnými doušky do jídla, jehož jsem v poslední době moc neměla. Voda se uvařila a kávu jsem zalila. Taková nádherná vůně. Napila jsem se a malinko usmála. Ta lahodná chuť. Znovu jsem si do úst nacpala jídlo a pomalu ho snědla. Najednou jsem si uvědomila, že jsem s nikým už týden nemluvila. Začal mi chybět lidský kontakt. Bylo to, jako bych se probudila z týdenního komatu. Najednou jsem aspoň na chviličku dokázala myslet na něco jiného než smrt. Zašla jsem do obýváku a podívala se na telefon. Znejistila jsem. Ani nevím, jestli se mnou vůbec někdo chce mluvit. Když už jsem se konečně odhodlala na ten mobil podívat, nereagoval. Musela jsem ho dát na nabíječku a trvalo celkem dlouho, než jsem ho mohla zapnout. Pak se ale rozezvonil jako při biologickém poplachu. Dvacet jedna esemesek a třicet šest zmeškaných hovorů od různých lidí. Teď mi to docvaklo. Nejsem sama!

Trvalo mi hodinu a půl než jsem si všechno prošla. Esemesky byly většinou stejného rázu. Každý se mě ptal, jestli jsem v pořádku a někteří naléhali, ať se jim ozvu. Dokonce se tam objevili i nabídky, abych přes noc nebo celkově doma nebyla sama, a mohla se o někoho opřít. Poslední mi ale udělala největší radost. Bylo tam, že moje kamarádka přijde ke mně domů, když se jí neozývám. A dokonce už za deset minut. Musím se dát dokupy. Začnu s hřebenem a gumičkou. Trochu make-upu a řasenky. Žvýkačku a jinačí oblečení. Ani jsem nestihla dojít do pokoje a zazvonil zvonek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 meme meme | 13. listopadu 2012 v 21:05 | Reagovat

miluješ meme? like: http://www.facebook.com/pages/I-love-Meme-cz-sk/397363853669313

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama