Listopad 2012

Oslněná 7.část

13. listopadu 2012 v 21:06 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Všechno se zlepšilo, v mém srdci zůstala obrovská temná díra, ale začala jsem zase normálně jíst, byla jsem v práci pro nějaké papíry na dovolenou, už mám i jiné sny než noční můry. Sem tam se mi objeví na tváři i smích. Začíná pomalu končit ten temný tunel depresí a žalu. Nechala jsem si předělat byt a sama změnila image. Nový sestřih, barva vlasů a šatník. Musela jsem nakoupit hromadu barevných a veselých barev do bytu. Rázem se z bílého mrazáku stalo duhové království. Snažím se neustále nějak se zabavit, abych neupadala do deprese. Zatím se mi to daří. Párkrát jsem byla v klubu za známou, barmankou. Dokonce jsem dala své číslo jednomu fešákovi.

Po dlouhém úklidu mě všechno bolelo, tak jsem si sedla do svého nového a jemného koberce. Takový ten hrozně chlupatý a příjemný. Můj nový oblíbený koberec. Sedla jsem si do tureckého sedu a na stůl položila kafe, jehož nádherná vůně se linula po celém obýváku. Zavřela jsem oči a nechala obyčejné afekty v mém životě působit. Nechala jsem plynout myšlenky a emoce, abych je nějak dokázala ovládnout. Najednou jsem zase cítila tu temnotu v hlavě a prázdnotu v srdci. Začaly se mi hrnout slzy do očí a točit hlava. Nadechla jsem se a soustředila na mé okolí. Ucítila jsem čerstvě uvařenou kávu, ucítila jsem sluneční paprsky na mé pobledlé pokožce. Uslyšela jsem hudbu. Ani nevím odkud. Soustředila jsem se na věci kolem mne a najednou vše dostávalo jiný rozměr. Jako by mě něco unášelo pryč. Na nohou jsem necítila ten úžasně jemný koberec, ale něco mokrého a studeného. Ucítila jsem i vlhko a zimu. Otevřela jsem oči a byla jsem zase v tom lese. Před obrovskou kamennou hradbou jsem seděla na trávě a čerstvé ranní rose. Kolem mne nikdo nebyl, neslyšela jsem ani zvířata, ale přesně jsem věděla, v jakém lese se nacházím. Už jsem jenom čekala, kdy se objeví.

"Čekal jsem tu na tebe. Dlouho ses neukázala," zazněl ten známý vlídný hlas.
"Proč. Proč já a moje rodina. Co se tu sakra děje? Proč mi nechceš nic říct a neustále se vyhýbáš odpovědím?" byla jsem už vzteky bez sebe. Chybělo málo a tekly by mi po tvářích slzy.
"Své odpovědi dostaneš. A co se tu děje už dávno dobře víš," usmál se na mě. "Ptej se a bude ti odpovězeno."
Zvedla jsem se z mokré trávy a vzhlédla se v jeho hlubokých očích. Nějaký hlásek v mé hlavě mi napovídal, že to vše má co dělat s tím ohněm magie ve mně, a že jsem se tu přenesla sama. Ale nemám tušení jak a proč.
"Chci vědět vše. Chci, abys mě učil a vedl dál. Nemám už nikoho. Nezbývá mi, než to věřit a doprovázet tě."
"Budiž, následuj mne. Nebudeme rozprávět zde, v lese," otočil se a vydal se směrem kolem hradeb. Měla jsem dost tohohle tajemství. Už mě to zasáhlo tak moc, že se tomu nedá vyhnout. Musím se s tím vším potýkat a musím se o to všem dozvědět co nejvíce.

Oslněná 6.část

13. listopadu 2012 v 20:48 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Už je to celý týden od nehody. Stále jsem neopustila byt. Už nemám nic k jídlu, notebook nebo televizi jsem nezapnula čtyři dny. Jenom sedím, pláču a kreslím velmi depresivní kresby. Jím tak maximálně jednou denně. Myslím, že prášků na nervy jsem už snědla více, než je zdrávo. Stala ze mě troska. A proč, kvůli mým přeludům. Nejspíše z chybějícího spánku. Nikdo mi už nezbyl. Jsem sama a je ze mě troska. Sedím v pohodlném a stylovém bílém křeslu, vlasy rozcuchané, oblečení rozevláté a hygiena malinko zanedbaná. Koukám do zdi úplně prázdným a bezúčelným pohledem. Pořád vidím to samé. Příjemná světle kávová barva. Vždy se mi zdála veselá a úžasně uklidňující, ale nyní je to prostě jenom zeď. Ponurá, jako vše kolem mě. Zdálo se mi, jako by se čas na tomto bodě úplně zastavil. Moje myšlenkové pochody byly jako by za sebou měly dvaceti čtyř hodinovou šichtu. Pomalé a beztvaré. Nějaká malinká myšlenka se mi v hlavě začala formovat, ale než bylo možné na ni pohlédnout, jako by mi utekla a zůstalo po ní prázdno. Začala jsem přemýšlet o tom, co mi řekl krásný neznámý. Že se uvidíme, až to budu umět ovládat. Ale co? A jak? Netuším, o čem mluvil…

Prošla jsem kuchyní a pohledem zavadila o plechovku s kávou. Už skoro tři dny jsem neměla kávu. Najednou jsem na ní dostala chuť. Okamžitě jsem postavila vodu na čaj, a když už jsem tam stála, vytáhla jsem z lednice poslední zbyteček jídla. Nějaká okoralá zelenina a kousek sýra. Pečivo bylo v mrazáku, ani nechci vědět, jak bylo staré. Ve skříňce jsem našla zbytek cereálií. Zakousla jsem se plnými doušky do jídla, jehož jsem v poslední době moc neměla. Voda se uvařila a kávu jsem zalila. Taková nádherná vůně. Napila jsem se a malinko usmála. Ta lahodná chuť. Znovu jsem si do úst nacpala jídlo a pomalu ho snědla. Najednou jsem si uvědomila, že jsem s nikým už týden nemluvila. Začal mi chybět lidský kontakt. Bylo to, jako bych se probudila z týdenního komatu. Najednou jsem aspoň na chviličku dokázala myslet na něco jiného než smrt. Zašla jsem do obýváku a podívala se na telefon. Znejistila jsem. Ani nevím, jestli se mnou vůbec někdo chce mluvit. Když už jsem se konečně odhodlala na ten mobil podívat, nereagoval. Musela jsem ho dát na nabíječku a trvalo celkem dlouho, než jsem ho mohla zapnout. Pak se ale rozezvonil jako při biologickém poplachu. Dvacet jedna esemesek a třicet šest zmeškaných hovorů od různých lidí. Teď mi to docvaklo. Nejsem sama!

Trvalo mi hodinu a půl než jsem si všechno prošla. Esemesky byly většinou stejného rázu. Každý se mě ptal, jestli jsem v pořádku a někteří naléhali, ať se jim ozvu. Dokonce se tam objevili i nabídky, abych přes noc nebo celkově doma nebyla sama, a mohla se o někoho opřít. Poslední mi ale udělala největší radost. Bylo tam, že moje kamarádka přijde ke mně domů, když se jí neozývám. A dokonce už za deset minut. Musím se dát dokupy. Začnu s hřebenem a gumičkou. Trochu make-upu a řasenky. Žvýkačku a jinačí oblečení. Ani jsem nestihla dojít do pokoje a zazvonil zvonek.

Dítě, podstata mé samotné

13. listopadu 2012 v 20:45 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Čas plyne jako voda a já s mou osobností se vyvíjíme ruku v ruce. Už jako dítě jsem prý byla cílevědomá a velmi výrazná, tedy aspoň podle mojí maminky. Vždy jsem měla k tomu co říci, i když jsem ještě mluvit ani neuměla. :D Vždy jsem si našla cestu jak něco okomentovat. Hodně jsem se vyvíjela a často se přizpůsobovala okolí, které se neustále měnilo. Moje osobnost je velmi výrazná a ve společenosti je hodně znát. Někdy to není zrovna příjemné, ale často to beru jako moji slinou stránku do života, která se musí upgradovat. Vnímám svůj posun vpřed. Sice jsem několikrát spadla na hubu, ale i to vnímám jakýsi tvrdý posun dopředu. Pořád lepší než pád na prdel ne?

Mám naději na lásku. Mám naději v přátelství a budoucnosti. Posunula jsem se dobrým směrem, i když pár odboček jsem si mohla odpustit. Moje osobnost, moje malé milé dítě uvnitř, tak výrazné už od nepaměti, tak ukecané, se mnou kráčí ruku v ruce a v mé podstatě vyrůstá a vytváří se v něco jedinečného. Sbírá vše důležité, učí se z chyb, zvedá mě po pádu. Moje osobnost, tak bojovná a vzdorovitá, ta může za každičký posun vpřed. Moje víra v lepší budoucnost mi dláždí chodník do krásného života. Iluze štěst mi pomáhá překonávat překážky. A ona, moje osobnost, ta to vše sbírá dohromady a roste. Je to květina která podpírá, zdobí a tvoří mne samotnou. Protože to jsem já. A já ji cítím. Jak roste, kvete a voní. Jak se tvaruje a mění. Cítím to...

Slova, věty, řádky...

1. listopadu 2012 v 10:15 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Slova. Padají jedno za druhým. Věty slov... řádky slov.. ale znamenají něco? Není to pouhá předehra, nebo prázdné definice ničeho? To co říkáme, má smysl to vůbec poslouchat? K čemu je slovo, když mu ze strany mluvčího není přisuzovaná patřičná hodnota a vážnost? K čemu jsou věty, které pronášíme pouze "do éteru". I tzv. velké slova a věty jako Miluji tě. Udělám cokoliv. Odpusť... se používají zcela zběžně a tím i ztácejí tu svou "velikost". Na slovech nám hodně záleží a až příliš často mluvíme bez rozmyslu a následky nás pak trápí dlouhou dobu. Ne vždy se jde totiž omluvit, ne vždy to jde vzít zpět a zpravit to. I dlouhodobí přátelé se mohou rozejít pouze kvůli nepříznivě znějícím slovům. Jak důležitá teda pro nás jsou.

Jedno slovo, pouze jedno jediné slovo dokáže v člověku nechat zakořenit semínko pochybností. To správně spojení slov dokáže zázraky. Správná slova od správných lidí nás mohou uklidnit, potěši, nebo rozveselit. Umí nás rozhořit, naštvat, nebo rozplakat. Vždyť kolik přátel se rozešlo pouze kvůli pomluvám. A právě tyhle slovní bitvy a palby nám pohou objevit pravé a loajální přátele. Takové, které s námi chtěji zůstat a takové, u kterých můžeme zanechat svou důvěru. Jsme lidé. Cítíme bolest i emociální a ta nás mnohdy ničí více než jakákoliv fyzická bolest. A právě tuhle bolest nejačastěji způsobují slova, která vyřkne někdo v našem okolí. Dávejme si proto pozor, co říkáme, ať neublížíme někomu u koho by nám to potom bylo líto.

Dávejme větší váhu činnům. Jsou pravdivější. A nevěřme pomluvám, nejsou nikdy vyřčeny s dobrým úmyslem. Jedno slovo stačí. Ale namluvíme toho hodně, nechytejme se slov. Berme v potaz celé vyprávění.