Oslněná 5.část

4. září 2012 v 22:26 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Tma ustupovala a já pomalu otevírala oči. Cítila jsem, jak moje mysl pomalu vstupuje do mého těla. Bylo to jako bych se prodírala malou škvírkou, sice mě to nebolelo, ale cítila jsem se jako by mě někdo stahoval. Pořád mi vrtaly hlavou ty důsledky, o kterých krásný neznámý mluvil. Za chvíli jsem však měla zjistit, co tím myslel. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se zase dala dokupy. Co jsem ale spatřila pak, to by mě srazilo na kolena, kdybych stála. Seděla jsem opět v autě. Viděla jsem pouze krev, střepy a utrpení. Bolest. Klíčová role v této chvíli. Cítím ji v noze, v hrudníku v hlavě. Cítím ji všude. Problém pro mě bylo i pouhé otočení hlavy. Pohled na mou matku byl příšerný. Seděla tam s hlavou svěšenou a očima otevřenýma. Nemrkala, nedýchala, vůbec nereagovala.
"Mami, maminko, odpověz prosím," odpovědí je mi děsivé ticho. Nic. Nikdo se neozývá. Cítím tu okolo smrt.

Sedím a příšerně se mi motá hlava. Do teď mi nedošlo, co se vůbec stalo. A jestli se to vůbec stalo. Jenom jsem seděla na studeném a hrbolatém patníku, hleděla za horizont a pozorovala zapadající slunce. Cítím slzy, které se mi neskutečnou rychlostí derou do očí. Taková bolest, takové prázdno. Poprvé v životě mám takový pocit. V hlavě mi pořád bliká jediná myšlenka a nemůžu se jí zbavit: Jsou pryč! Jsou pryč… Nevím, kam se podívat. Jestli na sešrotované auto, nebo záchranáře jak vyprošťují mé milované mrtvé. Všechny.

Nejhorší je pocit, že za to můžu já. V slzách se utápím už dva dny. Od nehody nemá nic smysl. Nemá cenu jíst, spát, mluvit nebo třeba pouze dýchat. Měla jsem chuť se zabít. Chtěla jsem skočit pod náklaďák. Vyhodili mě z práce, je mi to jedno. Moje maminka, starší brácha i s jeho láskou a mou nejlepší kamarádkou, mou životní oporou. Všichni jsou pryč, jsou mrtví. Napořád. Střídám prášky na uklidnění s vodkou. Drtí mě tíha vinny a smrti. Nemůžu spát. Vždy ve snech vidím je. Stojí nade mnou s kudlou a chtějí se pomstít. Nebo mi vyčítají jejich smrt. Bojím se, že když zavřu oči a pak je znovu otevřu, budu v tom autě. Budu tam sedět, celá od krve a dívat se na svou mrtvou matku. Co horšího se už člověku v životě může stát? Proč jsem neumřela s nimi? Cítím se, jako bych jim ten život vzala sama a schválně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama