Září 2012

Nepřítel lidstva odjakživa :PP

27. září 2012 v 11:01 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Pevně se mě chytil už pradávný nepřítel člověka a nechce se mě za žádnou cenu pustit. Nenávidím už jeho název. Nemoc. Mám úplně oteklý nos, tak tak mluvím a v krku mám jehelníček. Bacily jsou už skoro ochočené, protože lidi v mém okolí jsou jako řípy, ale moje bacily, ty šikulky malé zákeřné, se mě drží zuby nehty. V hodinách všechny otravuju svým smrkáním a pokašláváním a každý se mi směje. Ale ať se smějí, vždy't smích je zdravý. Moje chuťové a čichové buňky mají volno a můj život co se týče vůní a chutí právě stojí za starou bačkoru. Neustále v puse žužlám citronově medové (teda měly by tak chutnat ale věřte mi, nechutnají, a zrovna jejich chuť cítím, blééé) pastilky proti bolení v krku, které působí asi mrvních pět minut. Pomalu bych se měla začít zajímat, jestli se s nimi dá predávkovat. Někdy se mi zdá, že ještě chvíli a vysmrkám si mozek z hlavy. Jsem jak sopka, neustále mi ze špičky (nosu) teče. :D Ráno se měním v čarodějnici (teda aspoň tomu, kdo by poslouchal za dveřmi, by to tak připadalo) a večer už nemluvím vůbec. A veřte mi, na tohle lidi v mém okolí vůbec nejsou zvyklí. :D =D A nejlepší je noc, kdy se mi zdá nádherný sen a dotoho se začnu dusit kašlem. Není to na zabití? Ja myslím, že ano. :D Stala se ze mně chodící píšťalka. Tak takhle to teď u mě vypadá. Probouzím se v hromadě posmrkaných kapesníků, ve kterých se útápím neustále. Moje spotřeba kapesníků vzrostla až neskutečně. Všechno je teď velmi zábavné. Někdy dokonce i pro mě ale pro lidi v mém okolí určitě neustále. A tekhle teď žiju :-* :D
Obrázek je pouze ilustrativní. Toto v žádném případě nejsem já (já jsem a vždy budu blondýna :)). 

Je mi to jedno... opravdu?!

26. září 2012 v 17:27 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Je mi to jedno. Jedna z nejvíce používaných vět, které se používají pouze abysme skryli naše pocity. Protože vždy, za každým je mi to jedno se něco skrývá. Bolest, strach, láska. Ať tak či tak, vždy nás to pěkně žere. Někdy si to dokonoce snažíme nalhat sami sobě. Snažíme se nás přesvědčit, že je nám to jedno, ale nikdy to tak doopravdy není. Že nás ten kluk nebo holka nezajímá. Že je nám jedno, že se rozváději rodiče, že je nám jedno, že dostaneme zlé hodnocení ve škole, nebo že asi rupneme. Je totiž jednodušší to skrýt a zaházet do vnitra, než se s tím potýkat. A to by jsme nebyli my lidé, kdybysme si nevybrali tu jednodušší cestu.


obrázek je odsud -> photo
 

Kolotoč všedních vírů

24. září 2012 v 20:56 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Stojím na místě. Nebo se o to aspoň pokouším. Všechno kolem mně se točí a mně je z toho blbě. Stojím a vše pozoruju z dálky. Poslouchám, jak na mě každý křičí nějaké povinnosti a úkoly, které byly určeny pro mou osobu. Křičí na mě a točí se dokola. Takovou rychlostí, že mi jejich obličeje splývají do jednoho rozmazaného. Citím sílu, která jako by mně táhla do nějakého víru. Takový ten kolotoč všednosti a krátkých dnů. Pořád to zapadá do koleje, kterou mi nakreslili ostatní. A pořád se to točí stejně. Ale pak jednou příjde velký třesk. Život se začal točit opačným směrem. Taková rána, výbuch
chcete-li, která obrátí polaritu a vše se začne točit dokola. A lidé tváře se začínají množit. Smějí se mi.

Oó, jak mladá. A tvářičky zářící,
vznešeně po světu v růžovém kráčící.
Jaký lesk, o čem to mluvíš?!
Proč vztek jen, pročpak tak zuříš?!
Šat matčin stále nosící,
stále ještě upřímně se smějící.
Oó, jak mladá, časem nezlomená,
proudivým větrem nezkolená.

Ale je mi jedno jak mě oni berou. Lidi, vždyť ten můj svět se točí naopak teprve chvíli. Je mi jedno, proč se mi smějete. Je mi jedno jak mě berete. Já jsem svá, mladá a nezkušená. Pouznávám svět, barvy, emoce a život. Hltám plnými doušky vzduch a klima na různých místech. Mám sny a iluze. Jsem ještě teenager a přeji si, aby to tak zůstalo.

Což o to, ona kráčí dál,
každý by jen v koutě stál.
Nebýt strachu, není odvaha,
neexistuje dokonalá povaha.
Hltá svět a nové kraje,
plná představ jak se poté žije.
Jak krásný je čas dospívání,
chci tak zůstat-mladá paní

I believe, I can fly...

17. září 2012 v 19:31 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Dnešní doba je tak uspěchaná a ponurá, že není na škodu věřit v něco nad naše možnosti. Jsme tak titerní oproti všemu. Chceme-li si do života vnést trošku magična, myslím že to není na škodu. Můžeme si věřit v co chceme, to je kouzlo naší svobodné doby. Nikdo nám nic nevnucuje. Můžeme věřit na boha, mimozemšťany nebo nadpřirozené bytosti. Nebo klidně na víly. Protože jsou stělesněním krásy, dokonalosti a lásky. Proč by nemohlo na světě existovat něco tak krásného?! Můžeme se klidně smát, když na ně někdo věří. Že se chová jako dítě. Ale já vám něco povím. Právě děti jsou ty nejšťastnější. Protože vidí na světě i takovou krásu, která tu vůbec není. Věří v něco, co jim přináší radost, i když je nikdo nikdy neviděl a neexistují důkazy o jejich existenci. Nepotřebují to. A proto jsou tak šťastné. Jak moc bych chtěla být zase dítě...


Obrázek je stažen z internetu.

Období na sněhuláky

16. září 2012 v 23:16 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Naše krásné a oblíbené léto už je pryč a slunce se před námi začíná schovávat za mraky a tmu. Kapičky deště nám oznamují, že se za chvíli změní ve vločky a přinesou sebou z vrcholů naší matičky Země zimu. Ani jsme se nenadáli a budeme opět stávat do škol a prací za tmy. Opět budeme vycházet ráno do velmi chladného a nepříznivého počasí a ti starší by si měli na cestu domů pořídit baterku. Ono sluníčko už nám našeptávat cestu nebude. A měsíc se většinou pouze kouká kam šlapeme a potichu se nám směje, jak bloudíme. Malé děti v tom ještě vidí to radostné období, kdy můžou stavět sněhuláky a bobovat po svazích. Pro nás je to ale většinou spíše přítěž. Budeme muset brzy stávat, protože to ráno bude složitější. Budeme se muset více oblékat a ti co dojíždějí to budou mít ještě těžší. Vím o čem mluvím, každý den jezdím do školy vlakem. Mám to patnáct minut na vlak a poté dvacet do školy. Už mám celkem bobky z toho, jak to bude v zimě. Ale určitě to všichni zvládnem. Ale má to i světlé stránky. Doslova. Stačí se někdy jenom prostě zastavit. Stát a dívat se. Sledovat tu krásu, kterou nás obdařil dědeček Mráz a sníh. Tu nádhernou krajinu. A svět se bude tak najednou třpitit. Budou Vánoce a budeme moct opět osedlat lyže, snowboardy a sáňky. Můžeme někoho obdarovat nadílkou sněhu ve formě kuličky. Je na nás, jak si to užijeme. Snad to bude celé v pohodě a veselí.


Moje citové výlevy

13. září 2012 v 21:43 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Denodenně zažívám, že se mě nekdo pokouší změnit, nebo mi do hlavy vtlouct jeho pravidla. Řeknu vám jedno: Kašlu na to!! Nechci se měnit jenom proto, že se nelíbm světu. Miluju blog, protože se tu můžu otevřít. Nikdo z mých známých tu toiž pravidelně nechodí. Díky bohu. Ráda jsem ve společenosti jako drsná a ukecaná holka, které se jen tak něco nedotkne. Nemám ráda, když kolem mně někdo skáče a stará se o mě jako o nějakou křehuli. Ale je pravda, že jsem holka a mám city. Protože i když se tak tvářím, není pravda, že se mě nic nedotkne. Jen to nedávám znát, a pak dochází k těm probrečeným nocím, které schovám pod make-up. Nikdo nic nepozná a život jde dál. Protože se to od nás čeká. Vodopády jsou pro veřejnost přísně ukryté. Naše city nás přepadávají jako zloděj na ulici. Pouze, když jsme sami. Oči se zaplaví, tvář rozmaže a hlava zapadne do polštáře. Nikomu se nesvěřujeme, protože mu nevěříme, nebo nechceme aby lidé viděli naší zranitelnost. A já nejsem žádná vyjímka. Nestydím se za to, že jsem emotivní. Pouze nechci aby mě lidé litovali. Aby mě znali a měli přečtenou. Aby o mě věděli vše a mi nezbyl ten obláček tajemna, které je pro lidi přitažlivý. Máme být složití, tak proč bych, měla být otevřená jako kniha?


Vnitřní duch člověka

13. září 2012 v 16:39 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Chrakter člověka je takový duch, který v něm žije. Ovládá nás, je do nás vložen už když se narodíme. Během života, hlavně v dospívání, se formuje a vytváří. Jsou v něm otisklí naši rodiče. Je na něm poznat, kde jsme vyrosli nebo co jsme všechno prožili. Nikdy ho nemůžeme úplně změnit, pouze ho obněňujeme bolestí a zradou v našem životě. Je to celkem zábavné a zákeřné zároveň, když za něco, co v podstatě tvoří kus nás a z padesáti procent ovlivňuje naše chování, může naše okolí. Vždy nás může člověk okolo vždy překvapit. Ať se totiž tváří jakkoliv, v některých situacích se nám může ukázat kus charakteru, na který u něj nejsme zvyklí a který se nám ani nemusí líbit. Nebo naopak, který nás příjemně překvapí. Ale to málokdy. Měli by jsme být rádi, že máme charakter. I když někteří ne takový, jako by měl správný člověk mít. Bez něj by jsme byli pouze prázdné schránky. Byli by jsme ve vnitř stejní. To je možná ještě horší, než vypadat stejně. Znáte to, když se s někým bavíte a jenom se smějete? Prostě ten člověk je vtip samotný, svým chováním, mluvením nebo činy. Je to takový ten pravý smích, žýdná ironie nebo zákeřnost. Je to prostě super zábarvný člověk. A pak zase třeba sedíte s kámoškou v buse a prostě nevíte co říct, jen aby nevázla konverzace. A většinou se vám to moc nedaří. To je prostě o lidech a jejich charakteru. Nekteří jsou prostě boží. Vím o čem píšu. :)

Nový školní rok

8. září 2012 v 9:39 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Je tady další školní rok. Pro každého to je něco jiného. Někteří zapadli do svých bývalých tříd na základce, střední nebo vysoké. Někteří šli poprvé do nové školy. Já osobně jsem šla poprvé na střední a můžu vám říct měla jsem opravdu depku, jakou budu mít třídu. A myslím, že to dopadlo lépe, než jsem si myslela. Byli jsme na adapťáku a nasmáli jsem se. I když to je možná trochu slabě řečeno. My jsme se totiž tři a půl hodiny opravdu řezali. V kuse. Užila jsem si celý adapťák, i přes nevyšlé šprýmy nychystané na mě. Něco jako ruka v kýblu vody při spánku a mobil schovaný na lustru. Nic z toho jim nevyšlo a já se jim vysmála. Brala jsem to sportovně, ale kdyby to vyšlo, asi bych to už tak sportovně nebrala. Hráli jsme různé kolektivní hry, které nás měli sblížit. Ve skutečnosti, to co nás sblížilo bylo podvádění a obcházení pravidel, které jsme spolu vymýšleli. Vše dopadlo tak, že se v pondělí opravdu těším do školy. Ne na předměty a učení samozřejmě, ale na lidi. Myslím, že ty čtyři roky, co budeme spolu, budou veselé.

Oslněná 5.část

4. září 2012 v 22:26 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Tma ustupovala a já pomalu otevírala oči. Cítila jsem, jak moje mysl pomalu vstupuje do mého těla. Bylo to jako bych se prodírala malou škvírkou, sice mě to nebolelo, ale cítila jsem se jako by mě někdo stahoval. Pořád mi vrtaly hlavou ty důsledky, o kterých krásný neznámý mluvil. Za chvíli jsem však měla zjistit, co tím myslel. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se zase dala dokupy. Co jsem ale spatřila pak, to by mě srazilo na kolena, kdybych stála. Seděla jsem opět v autě. Viděla jsem pouze krev, střepy a utrpení. Bolest. Klíčová role v této chvíli. Cítím ji v noze, v hrudníku v hlavě. Cítím ji všude. Problém pro mě bylo i pouhé otočení hlavy. Pohled na mou matku byl příšerný. Seděla tam s hlavou svěšenou a očima otevřenýma. Nemrkala, nedýchala, vůbec nereagovala.
"Mami, maminko, odpověz prosím," odpovědí je mi děsivé ticho. Nic. Nikdo se neozývá. Cítím tu okolo smrt.

Sedím a příšerně se mi motá hlava. Do teď mi nedošlo, co se vůbec stalo. A jestli se to vůbec stalo. Jenom jsem seděla na studeném a hrbolatém patníku, hleděla za horizont a pozorovala zapadající slunce. Cítím slzy, které se mi neskutečnou rychlostí derou do očí. Taková bolest, takové prázdno. Poprvé v životě mám takový pocit. V hlavě mi pořád bliká jediná myšlenka a nemůžu se jí zbavit: Jsou pryč! Jsou pryč… Nevím, kam se podívat. Jestli na sešrotované auto, nebo záchranáře jak vyprošťují mé milované mrtvé. Všechny.

Nejhorší je pocit, že za to můžu já. V slzách se utápím už dva dny. Od nehody nemá nic smysl. Nemá cenu jíst, spát, mluvit nebo třeba pouze dýchat. Měla jsem chuť se zabít. Chtěla jsem skočit pod náklaďák. Vyhodili mě z práce, je mi to jedno. Moje maminka, starší brácha i s jeho láskou a mou nejlepší kamarádkou, mou životní oporou. Všichni jsou pryč, jsou mrtví. Napořád. Střídám prášky na uklidnění s vodkou. Drtí mě tíha vinny a smrti. Nemůžu spát. Vždy ve snech vidím je. Stojí nade mnou s kudlou a chtějí se pomstít. Nebo mi vyčítají jejich smrt. Bojím se, že když zavřu oči a pak je znovu otevřu, budu v tom autě. Budu tam sedět, celá od krve a dívat se na svou mrtvou matku. Co horšího se už člověku v životě může stát? Proč jsem neumřela s nimi? Cítím se, jako bych jim ten život vzala sama a schválně.

SONB 2012

4. září 2012 v 16:13 | ...vaše Tess...