A v tom rozum zavelel...

31. srpna 2012 v 0:04 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Jeden člověk. Měl by být jednostranně zaměřen a myslet jako jeden. Ale proč byla příroda tak krutá a nechala nás rozdvojené jako rozum a srdce (myslím tím ty emoce a city). Neustále mezi sebou válčí a někdy mění naše rozhodnutí a trhají naší osobnost ve dví. Je to nekonečný boj o moc a život. Jsme rozhodnuti se postavit na stranu rozumu a chceme mu nechat volný prostor a moc, ale prostě nejsme schopni přemoct city a opět uděláme chybu.

Stála jsem jak opařená. Co jsem to udělala? Jak jsem mohla? Vždyť patří jiné ženě, vedle které každý den ulehá do lože. Spojuje je posvátný svazek důvěry, lásky a společného života a povinností. Já jsem to vše zpřetrhala a zanechala díru po svých činech. Srdce si prostě řeklo, že chce slyšet zrovna jeho tep po svém boku. A každý most jinam, který mu v tom brání, prostě spálí. A já s tím nemohla nic udělat. Ale v tom rozum zavelel. Nemohu se nechat unášet pocity, které můžou někomu, a klidně i mi, zničit život. To není správné. Tento den, se už nikdy nesmaže. Ale rozum praví, nech to plavat.. jdeme dál.

Máme v životě spoustů možností na výběr priorit. Je velmi těžké vše uspořádat tak, abysme ničeho nelitovali. Mohu s klidem říct, že nemožné. Chceme toho příliš mnoho najednou. Kariéru, zkušenosti, rodinu a celoživotní lásku. Chceme cestovat a poznávat. Přitom být všude oblíbení a známí. Chceme být ti nejlepší, ale zachovat si svou anonymitu pro případ nouze, své soukromí pouze pro své nejbližší. Jak to vše zkloubit, abychom ničeho nelitovali?! A jak celkově prožít život, aniž bychom nic neměnili? Nesmíme o sobě pochybovat a z chyb se poučit. Jinak ničeho nedocílíme.

Vidím to, ale nemůžu tomu uvěřit. Obklopil mě mráček eufórie. Jinak to popsat neumím. Ten papír jsem si četla pořád dokola, aniž bych tomu uvěřila. To je neskutečný zvrat v mé kariéře. Takový projekt v tak krásné, sice daleké, ale jiné krajině. To je něco úžasného. Poznám jiný kraj, poznám tamní odvětví mého povolání. Bude to něco překrásného. Ale co můj přítel, má láska. A má rodina, mojí přátelé a můj domov?! Najednou mě city unášely do krajiny depresí. Zahalovala ma hustá černota, která vystřídala kratičkou jiskru obrovského štěstí a radosti. Byla jsem chycena v pasti mezi dvěma protiklady. A v tom rozum zavelel, pojedeš a hotovo... city nech stranou, jdeme dál.

Nejde se v životě řídit neustále jedním a druhé vynechat. Pocity jsou pomíjivé a rozum chladný. Jak sami vidíte, takhle by se žádný člověk nerozhod, a vždy by svého rozhodnutí litoval. Nemůžu ze života jedno vynechat. Nelze nechat rozum aby vládl nad našimy činy a pocity vytlačil z naší osobnosti ven. (Nádherný příklad mám v hrdnice ze seriálu Sběratelé kostí, doktorce Temperance Brennanové.) A proto je naše rozhodování tak těžké. A vždy nám rozum praví jdeme dál, ale my city máme, díky tomu to NELZE.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Láša Láša | Web | 31. srpna 2012 v 0:26 | Reagovat

Dovolím si lehce nesouhlasit.
Člověk by se měl řídit spontálně, spíše pocity. (,,je lepší litovat toho že jsi něco udělal, než toho že jsi neudělal nic")
S čím ale souhlasím je to že člověk si má především věřit. :-)

2 Tess Tess | Web | 31. srpna 2012 v 0:54 | Reagovat

[1]: Je možné, že má někdo jiný názor, a já to respektuji. Já si pouze myslím, že situace jsou různého rázu a my nemůžeme pokaždé reagovat stejně. Někdy je nutné zapojit obojí a někdy stačí jedno. Co, tak to už je na naší volbě a osobnosti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama