Srpen 2012

A v tom rozum zavelel...

31. srpna 2012 v 0:04 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Jeden člověk. Měl by být jednostranně zaměřen a myslet jako jeden. Ale proč byla příroda tak krutá a nechala nás rozdvojené jako rozum a srdce (myslím tím ty emoce a city). Neustále mezi sebou válčí a někdy mění naše rozhodnutí a trhají naší osobnost ve dví. Je to nekonečný boj o moc a život. Jsme rozhodnuti se postavit na stranu rozumu a chceme mu nechat volný prostor a moc, ale prostě nejsme schopni přemoct city a opět uděláme chybu.

Stála jsem jak opařená. Co jsem to udělala? Jak jsem mohla? Vždyť patří jiné ženě, vedle které každý den ulehá do lože. Spojuje je posvátný svazek důvěry, lásky a společného života a povinností. Já jsem to vše zpřetrhala a zanechala díru po svých činech. Srdce si prostě řeklo, že chce slyšet zrovna jeho tep po svém boku. A každý most jinam, který mu v tom brání, prostě spálí. A já s tím nemohla nic udělat. Ale v tom rozum zavelel. Nemohu se nechat unášet pocity, které můžou někomu, a klidně i mi, zničit život. To není správné. Tento den, se už nikdy nesmaže. Ale rozum praví, nech to plavat.. jdeme dál.

Máme v životě spoustů možností na výběr priorit. Je velmi těžké vše uspořádat tak, abysme ničeho nelitovali. Mohu s klidem říct, že nemožné. Chceme toho příliš mnoho najednou. Kariéru, zkušenosti, rodinu a celoživotní lásku. Chceme cestovat a poznávat. Přitom být všude oblíbení a známí. Chceme být ti nejlepší, ale zachovat si svou anonymitu pro případ nouze, své soukromí pouze pro své nejbližší. Jak to vše zkloubit, abychom ničeho nelitovali?! A jak celkově prožít život, aniž bychom nic neměnili? Nesmíme o sobě pochybovat a z chyb se poučit. Jinak ničeho nedocílíme.

Vidím to, ale nemůžu tomu uvěřit. Obklopil mě mráček eufórie. Jinak to popsat neumím. Ten papír jsem si četla pořád dokola, aniž bych tomu uvěřila. To je neskutečný zvrat v mé kariéře. Takový projekt v tak krásné, sice daleké, ale jiné krajině. To je něco úžasného. Poznám jiný kraj, poznám tamní odvětví mého povolání. Bude to něco překrásného. Ale co můj přítel, má láska. A má rodina, mojí přátelé a můj domov?! Najednou mě city unášely do krajiny depresí. Zahalovala ma hustá černota, která vystřídala kratičkou jiskru obrovského štěstí a radosti. Byla jsem chycena v pasti mezi dvěma protiklady. A v tom rozum zavelel, pojedeš a hotovo... city nech stranou, jdeme dál.

Nejde se v životě řídit neustále jedním a druhé vynechat. Pocity jsou pomíjivé a rozum chladný. Jak sami vidíte, takhle by se žádný člověk nerozhod, a vždy by svého rozhodnutí litoval. Nemůžu ze života jedno vynechat. Nelze nechat rozum aby vládl nad našimy činy a pocity vytlačil z naší osobnosti ven. (Nádherný příklad mám v hrdnice ze seriálu Sběratelé kostí, doktorce Temperance Brennanové.) A proto je naše rozhodování tak těžké. A vždy nám rozum praví jdeme dál, ale my city máme, díky tomu to NELZE.

Pochody skrz přítomnost do budoucnosti, která se stane minulost

27. srpna 2012 v 13:17 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Naši přítomnost obkličují tragédie, pro lidskou duši a osobnost zcela zkličující. Smrt, zrada, nevěra a krutost. Úplně přirozené chody událostí a lidské vlastnoti. Ale jejich dopady na nás jsou však ničivé. Člověk proplouvá přítomností do budoucnosti, a za sebou nechavá budoucnost minulou, která se stává minulostí. Minulosti by nás neměla ovlivňovat. Opakovat se už nebude, tak by měla spát a nechat nám pouze poučení, poznatky a zkušenosti. Ale často, tedy skoro vždy to tak není. Když je to pochod tak přirozený, tak proč to je pro nás tak těžké? Nechat přítomnost minulostí a jít dál. Lidově řečeno udělat tlustou čáru a začít znova. Nejde to. Nikdy. Máme vzpomínky a bolest. To vše je v nás uschované a nesmazatelně zapsané. Protože pomyslná tlustá čára zůstavá pomyslnou a v realitě nám vůbec nepomůže. Tak jak máme jít dál, když je to tak nemožné?

Minulost je naší součástí. Nejde jít dál, aniž bychom se s ní nevyrovanali a nevzali jsme si z ní nové a dosud nepoznané. K čemu jinak by nám byla pameť? Bolest, zradu a krutost a vše zlé, s tím se prostě musíme vyrovnat. Ale musíme na to mít čas a prostředky. Přátele, rodinu nebo lidi, kterým na nás záleží a mají nás rádi. Nejsme počítače. Bohužel neumíme některé věci z paměti vymazat. I když by jsme sebevíc chtěli. Žijeme dál, se vším uschované ve vnitř a ať bol sebevíc, je to součást nás. A my musíme umět žít se sebou samotným, jinak by nemělo žádnou cenu žít. Takže pokaždé, když se řekne jdeme dál myslí se to jako chce to čas, to se srovná samo. Prostě se to uloží hlouběji a zjitime, jak s tím žít. A i když se to bude vracet, už na to budeme připraveni.


Kniha života

27. srpna 2012 v 10:00 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Oblkopila mne černota a samota. Vše se zahalilo do roušty tajemství a utrpení. Už nic není jako dříve. Chybí mi vše, co už není tak, jako dřve. Musím se spoléhat pouze na sebe. Není radno si někoho příliš pouštět k tělu. Následky mohou být katastrofální. Ale pak vešla do místnosti ona. Vše se rozzářilo. I když její stařičká tvář vypovídala o veliké únavě a bolesti, byla jsem šťastná za každičký okamžik s ní. Najednou se vše vrátilo do starých dobrých kolejí, mých děstkých let.

Pravá matka je dar. Nic se jí nedokáže vyrovnat, náhrada za ní neexistuje. Ona je cesta, kterou jsme se přitrmáceli na svět. Její dotyky jsme cítili už od malička. Jedině ona nám dokáže navodit tak dokonalý pocit lásky a bezpečí. Doprovází nás životem a učí nás jak v něm přežít, jak se chovat a jak milovat. Snaží se do nás vkládat kus ze sebe. Přečítá nám ze své vlastní knihy života a pomáhá psát do stránek života našeho. Žádná matka není dokonalá, nikdo není, ale ta naše je prostě naše. A to jí dělá dokonalou.

Svět se změnil. lidi jsou jiní. Takoví tvrdí a bezohlední. Vyrůst a dospět je skok do země bojů a nepokoje. Ale jak přežít boje? Jak naložit s láskou? Co udělat pro štěstí a důvěru okolí? Připadám si tak bezradná a nezkušená. Ale vidím světlo. Moje matka. Ta mi pomáhá. Se vším. Živí ve mně ten plamínek odvahy, pokory a odhodlání. Díky ní se rozrůstá v plamen.

Měli by jsme ji chovat v úctě a milovat jí. Protože tato kniha, kterou potřebujeme k životu se jednoho dne uzavře. Už nám nebude dovoleno se do ní aspoň na moment podívat, nebo požádat o radu. Bude se od nás čekat, že začneme psát svou knihu. Nebude to lehké. Nebude to příjmné. Nesmíme dopustit, aby nás to uvrhlo to věčné samoty. Musíme se obklopit hodnými a upřímnými lidmi, kteří nám pomohou. Ale vždy ten kus, co se nám snažila vložit do nitra zůstane uvnitř a my s tím budeme žít podle svého.

Je pryč. Napořád. Nestačila jsem se ani rozloučit. Citím smutek, slzy řinoucí se mi po obličeji, prázdnotu a zhasnající plamen, který ve mne živila vždy pouze ona. Teď je vše na mě. Jak se s tím vypořádám? Co mám dělat? S tím už mi neporadí...


Osobnost...naše kouzlo

26. srpna 2012 v 12:47 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Jsme lidi. Krásně složití tvorové. Máme svoje nitro, pociti, emoce, zvyky,prostě všechno co nás dělá jedinečné. Já jsem svá. Spousta lidí mi vyčitá kus mne. Rádi by, abych se kvůli nim změnila. Ale řeknu vám, toto není láska. Láska je, že budete přehlížet nedokonalosti druhého, protože s ním chcete být a nevadí vám, jeho špatné vlastnosti. Pokud se chcete změnit, udělejte to kvůli sobě a ne kvůli ostatním. Protože lidé vás posuzují podle toho, jak vás vidí oni. A ne všichni vás vidí objektivně a správně. Vidí pouze vaše chování, nikoli vlastnosti. Já o sobě vím jaké mám nedostky. A proto je umím ovládat, nebo aspoň o nich lidi upozornit. Ale někdy jich taky využívám. Jsem totiž výbušná. Lidi kolem to ví, a proto se mnou neradi hádají. A to je dobře, protože nemám ráda roztržky mezi mnou a mými přáteli. Je mi jedno co si o mě lidi myslí. Mám svůj pohled na svět a nenechám si ho zastínit. Věřte mi, to je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Ale to neznamená, že nikoho neposlouchám, mám přátele, asi jednoho nebo dva, které si pustím blíže k tělu. Metaforicky řečeno. Potřebuju někoho kdo vám sem tam zastaví a otočí na jinou kolej, aby nedošlo ke katastrofální nehodě. Když to zrovna vy nevidíte. Můžu říct, že teď mám emocionální krizi, i to mohou vaši přátelé způsobit. Slzy a smutek, klasický příběh samoty. Člověk si často připadá tak opuštěný, i když to vůbec není pravda. Mám kamarádku, která kvůli mne, kvůli mojí osobnosti, pocitech a mých slzách přijede autobusem, aby se mnou strávila pár hodin a pomohla se z toho dostat. Můžu vám říct, že jsem ta nešťastnější osoba pod sluncem vždy, když si to uvědomím. A to se s ní přátelím velmi krátkou dobu. Vždy stála vedle mě ale nikdy jsem si j nevšimla. Za tu krátkou dobu mi pomohla víc, než všichni mí přátelé za celý můj život. Někdy prostě nevíte, kdo se va všem srdci nesmazatelně zapíše, aniž by jste to tušili. Je to prostě zázrak. Slza ukápla, vsákla se do mokrého polštář. Bude zase dobře. Vím to, a proto se postavím a budu opět bojovat. Taková jsem já.


Taková jsem já. Miluju barvy.

Přítel do nepohody

9. srpna 2012 v 8:00 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Hustý kožíšek. Hluboká malá očka. Hýbající se čumáček. Taková malá křehounká bytost. Terorizuje mě už od rána, má pořád hlad a něco potřebuje. Neustále se mu něco nelíbí a dělá kravál. Má horší nálady než moje babička. Ale ať dělá co chce, cítím jak mě miluje. Cítím upřímnost a čistotu našeho vztahu. Větřím obláček růžového prachu, kterému lidstvo odjakživa říká láska. Když ho budu milovat, dávat mu, co potřebuje a věnovat se mu, bude mi to vše oplácet. Bude můj nejupřímější přítel do nepohody. Posuďte sami, můžete mít takový vztah s člověkem? Tak čistý a láskyplný. Každý čin, každý posunek u člověka něco skrývá, je opředen něčím navíc, co nám není známo. Vždy víme pouze část příběhu. Takoví jsme my, lidé. Nemůžeme být upřímní, nemůžeme mít čistý vztah. Štve nás to, ale nikdo to nezmění a každý to dělá. Proto tak milujeme zvířata. Jsou to věční posluchači. Vždy s námi souhlasí. Proč toho nevyužívat? Každé zvíře, a říkám vám, že úplně každé, útočí pouze ze strachu a masožravci ve volné přírodě z hladu, pro přežití. Každý pes útočí jen proto, že nějaký chladný, bezcitný parchant mu ublížíl. A nejednou. Jsou jen vystrašení. Vidí v nás hrozbu a je jedno, jestli vidí dítě, nebo dospělou osobu. Ale co my lidé? Chtěli by jsme všechnu volnou zvěř postřílet, protože by nějakému všetečnému turistovi mohla ublížit, když leze kam nemá. Vždyť my se zabíjíme i sami navzájem a to nikdy žádná zvěř sama od sebe neudělá. Ale ani to nám nestačí. My dokonce cvičíme a vychováváme zvířata aby si šli navzájem po krku a vlastním životu. Mluvím o nelegálních zvířecích zápasech. Viděla jsem, v jakých podmínkách ti psi žijou. Je mi špatně z toho, jak někdo může takhle neviným bytostem ubližovat. Měli bychom je chránit, starat se o ně a hýčkat. Není přece vše pro zisk. Nic zo toho nebudeme mít, ale to zvíře prožije nádherný život. Já mám doma mazlíčka. Miluju jí. Je to moje malá a sladká králičice Barča. Je dobrý vyděrač a hajzlík, ale je moje. Já se o ní starám, pečuju o ní, hýčkám jí. Mám radost z toho, jak krásně se píše román jejího života. Dělá mi příjemně i pohled na medvěda v naší Ostravské Zoo. Vždy mě pohltí radost a zahřeje se mi u srdíčka. Vysvětlím. Za komunistů a i chvíli předtím až do součastnosti měli medvědi v naší Zoo betonový medvědinec s ostnatým drátem a železy namířenými proti nim. Dnes však mají postavený úplně nový výběh a může vám říct, je to perfektní. Opravdu. Předtím jenom kus betonu a železo. Opravdu, pouze beton. A teď? Obrovský výběh, volná příroda oplocená sklem. Opravdu velikánský výběh, má tam stromy, kameny a nádhernou trávu, prostě jeho kus přírody. Je to úžasné. Takhle by jsme to měli cítít, nemyslíte?



Můj malý zázrak, sladká nemyslíte? :DD

Letní olympijské hry

5. srpna 2012 v 13:21 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Ahojky lidi. Nečekejte nic hlubokomyslného. Chci vám jen ukázat, jakou sílu mají olympijské hry. Chci jen upozornit na to, že nejsem ani za mák sportovní typ a sport mě moc nebere. Kromě jezdectví. Jenže olympijské hry jsou něco velkolepého. Po čtyřech letech opět vidáme legendy i úplně nové tváře. Myslím například vodního tvora a krále plavání Michaela Phelpse. Tohoto muže nejde na LOH přehlédnout. Ovládá celý bazén a myslím si, že jednou bude po něm něco pojmenováno. ON je legenda. A pořád září jako hvězda v moři. Ale máme možnost nahlédnout do různých sportů a zjistit, čemu všemu se česká republika věnuje. Já jsem třeba ani nevěděla, že máme zástupce i na trampolíně. Dokonce jsem ani nevěděla, že na LOH vůbec trampolíny jsou. Je úžasné sledovat, jak náš reprezentant bojuje za úspěch naší země. Jak poráží ostatní státy a dere se kupředu. Vždyť zlato z veslování s tak obrovskou konkurencí je něco úžasného. A stříbro skifaře Synka je nemalý úspěch, stejně jako stříbro z vodního slalomu našeho sympatického a vysmátého Vavřince Hradílka. Výborně si vedla i Sýkorová, která si domů odveze bronz. Můžeme být na ně hrdí a závidět jim tyto okamžiky štěstí.


Sledovat nádheru a eleganci celých her je zázrak. Kolik práce věnují všechny státy tomu, aby měli hezké dresy, sestavy cvičení, co největší množstv reprezentantů. Vše je tak spořádané. Kolik práce musel mít Londýn s přípravou her. Kolik stadionů, bazénů, kanálů a řek, hřišť, hal a všeho, kde se hry odehrávají. Ale ne jenom Londýn, ale každé město kde se hry jednou za čtyři roky odehrávají. Podívejte na to množství lidí, kteří se chodí i přes finančn potíže podívat na ty, kteří sportu zasvětili život a dřou na své kondici a svých výsledcích. Jak celý svět sedí u obrazovek co nejvíce to jde, aby věděl, jak si vedou zástupci jeho státu. Jak jim všem fandíme a držíme jim palce. Je to něco nádherného, jak sdružují olympijské hry. Jak si soupeři gratulují, poplácávají se po zádech a přejí si navzájem úspěch. Proč to takhle nemůže být i ve skutečném životě? Nebyl by hned svět nádhernější? ;-)


Zázrak

5. srpna 2012 v 13:14 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Barvy. Něco tak nezkutečného, že se to nedá ani popsat. Miluju je. Jdou popsat jediným slovem. Zázrak. Jde jimi namalovat cokoliv. Jde si pod nimi představit úplně vše. Jsou ve všem. Jsou všude. Žijeme s nimi, ne, žijeme jimi. Jsou konstrukcí celého našeho života. V nich se utápí naše emoce. Naše pocity i deprese. Jsou síla člověka. Jsou něco velmi silného. Je to magie života. Magie, kterou si ani neuvědomujeme. A přitom jsou tak prosté a obyčejné. Umělci to vidí. Mají dar s nimi pracovat. Umí použvat magii barev tak, aby jsme ji my lépe chápali. My to pouze nevnímáme. Je jedno jak hluboko klesneme, barvy nás nikdy nezradí. Každý je musí milovat. Vždyť i to, jakou barvu si vybereme radši, o nás hodně vypovídá. Každý ty hrátky s barvami zná.


Jsou jak lidé. Je jich nespočet. Ani sami dobře nevíme, kolik jich je. Každá je jiná a tak krásná. Některé barvy a různé odstíny nám mohou vyrazit dech svou krásou. Jsou znakem rozmanitosti, soudržnosti a všeho nádherného. Nic by bez barev nemohlo být tak jedinečného. Malujeme pokoje do barev nám blízkých jenom pro dobrý pocit při relaxování a odpočinku přes celý den. A pokud je barva spojená s vůní, je to dar. Koupel, růžová voda s vůní okvětních lístků, řekněte slečny, kdo z vás by si nedal říct? Je fajn uvědomit si, jak i maličkosti, nám mohou zpříjemnit život. Chce to jen se obklopit barvami, vůněmi a krásami. Zázrakem přírody.

Síla slunce

5. srpna 2012 v 1:47 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Slunce je diamantem oblohy. Je to nejen zdroj tepla a světla, ale také naší energie, která je úzce vázaná se světlem. Rozdíl můžete poznat sami, pokaždé když je venku zamračeně, jsme unavení a uspaní. Radši sedíme doma, kdyby náhodou začalo pršet. Pokaždé, když ráno vstáváte a podíváte se z okna ven, ovlivní vám to náladu a pak se vám chce méňe nebo více vstávat. Slunce nám dává sílu do celého dne. Brání nás před spánkem, který by se nás v temnotě zmocnil. Slunce ale dává také naději. Naději, že máme před sebou dalši den. Den, kdy můžeme něco změnit. Den, kdy máme stále čas žít. Naději, že nemusíme žít v temnotě a chladu spojené s depresí a samotou. Je jedno, jak moc je vám do breku. Jak moc jste beznadějní. Láska v lidech, které máte okolo, se kterýma se vídáte vám pomůže. A právě slunce by vám tím teplem a světlem mělo tuto lásku připomínat.


Slunce bylo klíčem i v historii. I tam hrálo hlavní roli. Nikdy ho nebrali v potaz. Uctívali ho jako boha, vítali ho rituály, radovali se, když na ně svítilo. My víme, jak moc jsme oproti slunci titěrní a přesto si ho nevážíme tak, jako lidé před námi. Zajímáme se o něj a zkoumáme ho. Ale jaký k němu máme vztah. Proč mu nejsme vděční a krásu, kterou nám dopřává. Právě slunce ovlivňuje přírodu a drží nás při životě. Ono určuje, kdy pokvetou květiny a živočichové se probudí z dlouhého spánku. Kdy budeme mít zimu nebo léto. Ano, je to pouhý systém, nebo uzpůsobený chod těles, ale když budeme brát takhle všechno v našem životě, nikdy nebudeme štastní. Všechno bude strojově přesné a nudné.Ztratí to na kráse. Podívejte se do své fantazie, uvidíte tu nádheru a hloubku. Chci jen poukázat, jak bereme sluníčko. Jako samozřejmost. Udělejme si životz hezčí, vynechejme systemačnost z některých situací. Vždyť k čemu jinak by nám byla fantazie ne?