Červenec 2012

Genialita-dar nebo trest?

31. července 2012 v 15:06 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Genialita není jenom nejvyšší level chytrosti. Geniální člověk má prostě úplně jiný pohled na celý svět. Má jiné myšlení a jednomu oboru rozumí více, než prapor vědců dohromady. Ale přiznejme si, že žádný génius nemá lehký život. Je to něco jako talent. Někdo má talent na zpěv, celkově hudbu nebo umění, nekdo má neskutečný talent na matiku, fyziku, vědu nebo na myšelní celkově. Jenže každý génuis to v životě nemá lehké. Většinou jsou uznáváni až posmrtně. Je totiž potřeba aby lidstvo trošku dospělo na to, aby je pochopilo. Ano, třeba takový Mozart byl uznáván už během života, ale ani s ním to neskončilo slavně. Mají většinou bídné životy a jsou odstrčeni od společnosti. Jejich život je naplněn nenávisti, kořeněné ze závisti ostatních. My lidé jsme totiž velmi zákeřní a závistiví. Člověk, který dosáhne úspěchu díky své genialitě nebo intelektu je podle nás jenom intrikán a zloděj. Neuznáváme ničí talent jako přípustný. Závidíme a odsuzujeme. Nemáme nejmenší tušení, jaké to mají slavní lidé a přesto jim závidíme. Genialita je zvláštní. Už jen v tom, že může trvat déle než se projeví. Člověk může třeba zjistit až v dospívání, že má talent na jadernou fyziku nebo chemii. My máme štěstí, že žijeme v době, kdy jsou velké práce uznáváné a podporované. Ale musíme si dávat pozor na lidi v okolí. Nejednou se stalo, že nezkušenému vzal práci nečestný a vydával ji za svou. A pak se horko těžko dokazuje, kdo to celé vlastně vypracoval. I když člověk jako já se tímto vůbec nemusí zabývat. Nevím jestli je to štěstí nebo tak něco. Sice nebudu v učebnicích a nebudou se o mně učit děti ve školách, ale můžu prožít svůj šťastný život v soukromí. Nebudu muset bojovat s režimy a s konkurencí. Můžu si svůj život zařídit podle sebe. I když... kdo ví??

Oslněná 2.část

30. července 2012 v 16:17 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Jdu z práce. Slyším je. Všechny ostatní. Je nás tu tak strašně moc, a přesto se každý cítí osamocen. Jsme jako mravenci. Náplní našich životů je pracovat a nechat si iluze o krásném životě. Přinejmenším tak krásném, jak si nemůžeme dovolit. Procházím kolem radnice, která se na mě usmívá a ukazuje mi čas. Veličinu, která nám řídí životy, a kterou, ačkoliv bysme opravdu chtěli, neumíme ovládat. Po příchodu domů zjišťuju, že je už půl čtvrté. Jako vždy hodím svazek klíčů na skleněný stolík u dveří, kde na mě bude čekat, než zase opustím svůj byt a budu potřebovat jejich služby. Ten pohled na celý byt je neskutečně žalostný. Tak prázdný a opuštěný. To celé podtrhuje šedost prolezlá úplně vším. Šedá, celkem neškodná barva že?! Omyl, právě ta mě ubíjí, už jen tím, jak kazí naše životy. Vysává z nich barvy. Musím si protáhnout krk, z toho sezení v kanceláři mně bolí celá páteř. Jdu chodbou, přes můj oblíbený chlupatý koberec. Točí se mi hlava. To není moc dobré znamení. Černota…

Otevřu oči. Jsem na úplně neznámém místě a ležím na zemi. Na něčem měkkém ale studeném. Aha, mokrá tráva. Kolem mě je mlha a hustý tmavý les. Začíná ve mně hořet panika. Co se stalo? Kde jsem? Jsem mokrá a zmrzlá. Radši vstanu a porozhlédnu se. Motá se mi hlava. Cítím v sobě nějaký plamen. Nepálí. Ani nebolí. Mám v sobě takový pocit jako bych ho už znala. Jako bych věděla, že mi neublíží. Nevím, odkud se ten pocit vzal. Ale už jsem neměla čas o tom přemýšlet. Objevil se přede mnou ten muž z mého snu. Najednou jsem rozuměla všemu, co mi pověděl. Věděla jsem, odkud pochází, a připadala jsem si jako bych ho znala už velmi dlouhou dobu. Věděla jsem, že mu můžu věřit, a že se ho nemusím bát. Povídal mi o mne. Povídal o mých předcích, a že mám nějaké zvláštní schopnosti, které se časem projeví. Nebylo mi jasné o jakých schopnostech mluvil a vypadalo to divně. Ale já mu prostě věřila každé slovo. Najednou mi došlo, že ten plamen ve mě co nepálí je magie. A hned mi bylo jasné, o jakých schopnostech mluví. Poslouchala jsem jeho úžasně znějící hlas. Jenže jsem opět zavítala do černoty. Opět jsem se ocitla v úplné tmě.

Probral mne záblesk bolesti v hlavě, který se svezl po celé páteři až úplně dolů. Otevřu oči a nestačím se divit. Cítím pod sebou svůj oblíbený koberec v chodbě. Tak teplý a měkoučký. A můj stolík. Oh, můj skleněný stolík na klíče leží vedle mne rozbitý a od krve. Naštěstí mimo koberec. Ale od čeho je ta krev? Stačil mi krátký pohled do zrcadla a bylo mi jasné, odkud krev pochází. Měla jsem ranku napravo na čele. Sedla jsem si do křesla a začala přemýšlet. Nešlo mi do hlavy, co se stalo. Mimochodem ta hlava mě pěkně bolí. Pamatuji si pouze příchod, klíče na stolík a pak tma. Podle stolku usuzuji, že jsem upadla a praštila se do hlavy. Ale co ten sen? A byl to vůbec sen? Cítím pořád své mokré záda od té trávy a nezadatelný pocit, že to nebyl pouhý sen. Potřebuji vodu. Proč se mi tak hrozně třepou ruce? Co se tu stalo?!

Měsíc

29. července 2012 v 15:52 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Měsíc. Je spojován se vším magickým, záhadným a vším lidským. Je spojovám se všemi kulturami. Měsíc je korunou na noční obloze. Je svědkem všeho, co se v noci děje. Sedí si na obloze a kouká na nás. Ví vše, co se v historii událo pod rouškou tmy. Jedině on ví, jestli vše, v co věříme, že v noci děje, je pravda. Jedině on nám může prozradit co je skutečné, co se v noci opravdu skrývá a co je smyšlené. Ale jak? Jak by k nám mohl promlouvat? Měsíc je vlastně strašně záhadná věc. Už jen tím, jak nás přitahuje, aby jsme se po něm mohli procházet anebo třeba na něm v budoucnosti bydlet. Objevuje se v magii všeho lidstva. Všechny postavy jako upíří, vlkodlaci a mádové mají vždy spojitost s tímto úkazem na obloze. Proč nám přjde takový tajemný, že mu vymyšlíme zvláštní vlastnosti. Jsou vůbec vybájené? Není na tom krapet pravdy? Každý v něm vidí něco magického. Něco krásně poutavého. Lidé k němu promlouvají. Mají ho za jakéhosi pastýře těch nezbedných hvězdných oveček. Něco jako moudrý zářící otec. Ale jak jsme na to jenom přišli? Vždyť je to pouze svítící kolo na obloze. Nebo ne? Přitom úplňky na nás mají neskutečný vliv. Hlavně psychicky. Proč? Toto tajemství si lidtvo asi vezme do hrobu.

Oslněná 1.část

29. července 2012 v 14:50 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Sedím a příšerně se mi motá hlava. Do teď mi nedošlo, co se vůbec stalo. A jestli se to vůbec stalo. Jenom jsem seděla, hleděla za horizont a pozorovala zapadající slunce. Cítím slzy, které se mi neskutečnou rychlostí derou do očí. Taková bolest, takové prázdno. Poprvé v životě mám takový pocit. V hlavě mi pořád bliká jediná myšlenka a nemůžu se jí zbavit: Jsou pryč! Jsou pryč… Nevím, kam se podívat. Jestli na sešrotované auto, nebo záchranáře jak vyprošťují mé milované mrtvé. Všechny.

O 3 dny dříve…

Můj krásný a omamný sen přerušil ten neskutečně otravný zvuk budíku, opakující se každé ráno. Stále ještě se zavřenýma očima hledám tlačítko, které ho umlčí. Po třetím nezdařeném pokusu vstávám, vypínám budík a jdu probudit rozespalou koupelnu a kuchyň. I přes žalostný pohled na spící a tiché spotřebiče je probudím a naženu do práce. Varná konvice vaří vodu na kafe, toustovač peče tousty a v koupelně na mě čeká rozehřátá žehlička na vlasy. To vše doprovázeno čilým rádiem. Po dobrodružné půlhodině v koupelně spojená se zkrašlovacími procesy se vydám do kuchyně ocenit aktivitu mých stále ještě spících spotřebičů. Jakmile jsem si jistá, že celé toto ranní, každý den se opakující představení, je hotovo, utužím nervy a psychiku a vydám se do práce. Nakráčím si to jako každý normální a obyčejný člověk do normální a obyčejné práce a budu dělat, co se ode mne čeká. Pracovat. To jen abych si připadala obyčejná. Normální. Potřebuju tento pocit. Potřebuju se zbavit dojmu, že tu něco nehraje. A co víc, že se kolem mne děje něco zvláštního, nepopsatelného a neviditelného. Jedním slovem-magického. Jsem tím vším doslova oslněná. Ale to přece není možné. Žiju v realitě, chci být realistka. Ale ty pocity mi řvou v hlavě a není možné se jich zbavit. Rozehnat je z mé hlavy pryč. Cítím to.

Klíčem ke všemu je ten sen. Ten neznámý, ale zároveň velmi povědomý muž. Zjevuje se mi každý večer a něco mi říká. Nevím však co, nerozumím mu. Stojí na hradbách a za ním se rozléhá nekonečné moře. Cítím slaný vzduch a úžasné citrusové plody. Někdy si připadám jako blázen. Moje myšlenkové pochody jsou stále silnější a častější a nejdou zpřetrhat. Je to, jako kdybych uvízla ve své hlavě s myšlenkou. Jen to opravdové, nebo už se ze mne stává cvok? Asi potřebuju dovolenou, to je vše.

Čaute lidičky :PP

29. července 2012 v 14:09 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Takžéé teď jsem tu dlouho nebyla. Válela jsem si šunky u moře. Nicméně jsem zpět se spousty zážitků a dojmů. Takže bude o čem psát. A pracuju na bříběhu. Budu na něm pracovat a dávat ho vám sem co nejdříve. Doufám, že si užíváte prázdniny tak jako já. Takže měj te se... a já jdu pisat, pisat a pisat. :))

Kvítek světla v husté temnotě

16. července 2012 v 23:02 | ...vaše Tess...
I když si myslím, že svět je nádherný (vždy záleží na úhlu pohledu), přiznávám, jelikož je to pravda, že je to velmi temné místo. Pro člověka až příliš, ale takhle temným si ho děláme sami. Tolik nesmyslného zla. Tolik křivd a napětí. Úplně zbytečně. Je to až nesnesitelný opar, kterého se nemůžeme zbavit, kvůli naší zvrhlé přirozenosti. Optimismus je kvítek světla, který nám ozařuje minulost, přítomnost i budoucnost do jasnějších a krásnějších barev. Vždycky jsem si to všechno představovala jako brýle. Máme na nose brýle a svět vnímáme podle skel v těchto brýlích. Realisti je mají průhledné. Bez zabarvení. Vidí to všechno přesně takové, jaké to je. Pesimisti mají tyto skla ztmaveny. Vše vidí tmavě a temně. Je jim jedno, na co se podívají, vše je temné a bez zářících barev. No a optimisti, tak ti to mají nejlepší. Jejich skla jsou barevné. Různě, podle toho jak chtějí. Vidí svět zářící a barevný. A jak už víme, barvy jsou klíčem k životu.


Někteří nazývají optimisty za blázny. Pouhé cvoky, kteří si myslí jak svět je úžasný, jak je všechno super. Někteří, ti zahořklí, určitě ano. Já si myslím, že jim jejich zabarvený pohled skrz ony sklíčka pouze závidí. Kdo by si přece nechtěl myslet jak se všechno jednou podaří? Měli bychom dále pěstovat tuto rostlinku, která až do dále osvětluje svět. Psychika je jedna z nejdůležitějších věcí na člověku. Je důležité ji mít správně naladěnou. Žijeme jen jednou, tak proč ho prožít s tmavými brýli na nose? Je mnohem těžší udržet si optimismus než cokoliv jiného. A svět, lidi a vše okolo nám k tomu taky zrovna nepomáhá. Ale snad jsme silní, musíme být. Není vhodná doba na to nebýt. Nikdy na to není vhodná doba. Musíme se vzpřímit a nebrat život tak strašně vážně, stejně ho nikdo nepřežije. ;-)


Obyčejná holka s obyčejnými sny

13. července 2012 v 0:14 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Nebudu psát nic hlubokomyslného. Nic co by mělo nějaký skrytý význam. Jsem taková jaká jsem. Měnit se nebudu, a mé sny zůstanou mé. Všichni mají nějaké ty sobecké sny. Přejí si peníze, lásku nebo nějakou konkrétní věc. Nejsem lepší než ostatní a je samozřejmostí, že takové sny mám taky. Chci být milována. Kdo by nechtěl žít v blahobytu? Takové sny jsou krásné iluze krásného života. Ale snad nikdy se nám nepodaří mít vše najednou. To nejde. Život je tak udělaný a já s tím souhlasím. Jak si můžeme něčeho vážit, když to lehce získáme a zůstane nám to už napořád? K čemu by nám byla láska, kdyby jsme neznali zradu a nenávist? Někdy je život opravdu krutý. Ale přiznejme si, jedině ti, kteří si prošli utrpením a bolestí si umí vážit lásky. Jediní ti nejchudší z nejchudších si umí vážit každé korunky. Právě neúspěšný člověk si nejvíce váží úspěchu. Jedině ti nemocní a postižení si umí váži pro nás tak samozřejmého zdraví. Mám sen. Jako každý ostatní. Všichni ho máme. Mám sny splnitelné ale i ty nereální. Sním o pochopení, lásce, důvěře, zrdaví a štěstí pro všechny. Bohužel to jsou ty nereálné sny. Takové nejdou splnit a my si to nemůžeme a nesmíme uvědomit. Protože pokaždé, když si to připustíme, zakleje srdce bolestí a psychiku nám to podlomí na kolena. Já jsem velmi emotivní člověk a nejednou se mnou emoce doslova lomcují. Nedokážu si představit, že bych si připustila pokaždé, když mám něco, co ostatní životně potřebují, nemají to a já jim to nemůžu dát. Ale i přes to všechno, je život a svět celkově nádherný. A já, i vy kteří máte možnost si můj článek přečíst, máme obrovské štěstí, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili. I přes klacky, které nám život háže pod nohy. I přes nepřízně osudu. Nevím jak vy, ale já mám chuť s tím bojovat a mít krásný život. Jo, plakala jsem hodněkrát. Jo, bylo mi fakt smutno. Ale světe stojím zde, čekám a nebojím se. Jsem plná snů, představ a myšlenek. Jsem připravena poprat se a bojovat. Sním a sílím. Jsem to JÁ.

Vroucí potěšení

10. července 2012 v 23:50 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..

Jdete domů z práce, výletu, nějakého sportu nebo prostě něčeho namáhavého. Jste unavení a všechno vás bolí. Kolikrát jsme to zažili? Dnes a denně. Ploužíme se domů a těšíme se na odpočinek. Ale jak si zpříjemnit tyto chvíle plné únavy a bolesti? Jednodušše. Zabruste do koupelny a vložte se do náručí horké vody. Kdo má pouze sprchu, i horká sprcha není na škodu, ale mít vanu, to je jinčí luxus. Už jen ta představa je nádherná, ale jak ji popsat? Pokusím se o to.



Voda. Naše přítelkyně. Máme s ní vztah jako k ničemu jinému. Je náš přítel ale zároveň je velmi nebezpečná. Každý den se ukládáme do její náruče a nechávame jí, ať z nás spláchne tu špínu, starosti a klidně i deprese. Stejně jako nám poskytuje život, lehce nám ho může vzít. Je stejně něžná a milostivá jako živelná. Umí nás příjemně zchladit, ale také nás umí chladem zabít. Stejně tak nás umí ohřát, jako nám vysokou teplotou vzít náš jedinečný život. Je to něco nepopsatelného a nedá se nijak pokořit. Ale my si jí umíme přizpůsobit. Umíme si jí poddat tak, aby nám pomáhala. Umíme s ní žít. Naplníme si s tímhle živelným pokladem vanu. Tak horkou aby nám uvolnila svaly a celé tělo, avšak ne moc aby jsme se nespálili. Nejlépe použít přírodní sůl z minerálů s příjemnou vůní. Tato symfonie různých elementů nás dokáže uvolnit na nejvyšší úrovni. Ponořit se pod obzor bublinek a nechat se vnést do světa příjemně horkého a voňavého. Taková slast, tak jedinečný okamžik, a tak lehce dosažitelný. Tak všední a normální je tato koupel, ale tak úžasné účinky má na naše tělo a mysl zároveň. Proč si pořádně neužívat těch všedních momentů a nenaplnit si život krásnými, třeba i obyčejnými okamžiky. Nemusíme prožívat něco megasuper a jedinečného aby jsme se cítili opravdu dobře. Je tolik všedních a normálních věcí, které nám mohou přinášet opravdu úžasné pocity, ale my si to neuvědomujeme. My si toho nevšímáme. To je náš problém. Obyčejná horká koupel, teplo, mírné světlo, úžasná vůňe a jsme v sedmém nebi. Alespoň na okamžik.

Tajemství blogu

9. července 2012 v 16:52 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Proč někteří lidé mají touhu psát nebo přidávat své výtvory na blog? Proč si tak rádi hrajeme s desingem našim milovaných stránek a neustále se snažíme podělit se s světem o své postřehy a díla. Pravdou je, že jsme velmi společenští tvorové. A ne každý má v realním světě možnost se ukázat v pravém světle. Naše pravé osobnosti jsou schované pod maskami a my samotní se bojíme je sundat. Proč být citlivou lidskou bytostí, která má slabiny a může se kdykoliv dostat do rány posměchu? Ne, jednodušší je své slabé stránky neukazovat, vmísit se do davu a splynout s ním. Ale blog je něco jedinečného. Forma přehlídky naších osobností. Můžeme poodhalit roušku tajemna nad námi a ukázat duši, vylít si srdíčko. Pokud chceme a máme třeba strach, vše může být anonymní. A to je právě to kouzlo. My tak obyčejní a utiskovaní můžeme být obdivovaní lidmi na internetu a nechat lidi podívat se do nás. Každý se chce ukázat a předvést, ale ne každý na to má odvahu. A i když je člověk hovorný nebo upovídaný, neznamená to, že víte jaký doopravdy je. Může tím jen skrývat svou stydlivou stránku. Nejsme knihy, i když si to mnozí myslí. Neumíme v ostatních číst, pouze je předpovídáme z minulých zkušeností a činů. Protože ty za člověku mluví a prozrazují ho. Jeho činy.

Blog je něco, co je jenom naše. Nikdo nám nemůže vzít naše myšlenkové pochody, naše nápady a vzpomínky. Ano můžeme je ztratit, ale to je velmi vzácné. I tak si je rádi zapisujeme, máme totiž celkem malý mozek na to, kolik toho vymyslíme a vše by se to tam nevlezlo. Jsme lidé. Zapomínáme. Tajemství je naše soukromí. A tajemství blogu je neuvěřitelně lákavé. Je náš. Náš svět, naše představy, naše osobnosti. Na jakoukoliv se podíváte, každá je veliká a důležitá. Žádna není postradatelná a žádná nějak nepřevyšuje. Jsme to my. Uvnitř stejní a přesto tak složití a jiní.

Tunel do fantazie

8. července 2012 v 20:13 | ...vaše Tess... |  ...Hrátky s barvami...
Tak jsem si hrála v gimpu a vznikl takový magický most do fantazie. Někomu může přiapadat třeba jako do nebes. Ať už tak nebo tak, příjde mi to velmi zajímavé.