Oslněná 8. část

8. července 2016 v 0:08 | ...vaše Tess... |  ...Oslněná...
Zadívala jsem se na jeho zamyšlenou tvář. Pozorovala jsem každičkou vrásku, byť sebemenší. Jeho oči, něco v nich bylo. Něco úžasného a lákavého, něco tak magického, až mně to zarazilo. Dychtivě jsem sledovala každý jeho pohyb, každé gesto. Věděl to, jako by to celé již zažil. Jakoby to vše čekal.

,,Tvé otázky. Čekám na tvé otázky. Neutekl ti ani moment, který bys nenaplnila zvídavými dotazy, a nyní, když je prostor a klid v obou časech, nic tě nezajímá?"
,,Já, já nemám... Tedy nevím... Já nevim co říct," zakoktala jsem se, když mně vytrhl z proudu mých myšlenek, který neustále tančil kolem něho.
,,V mé tváři, byť se sebekrásnější ti v tvém poznání nijak pomůže, má milá," řekl tak uvolněně a nezprostředně. Jakoby pro něj krása neznamenala zhola nic. Jakoby neměl pro nic žít, a přesto svůj život miloval.
Kroky se míjely a mé chodila se metr za metrem bořily do hebké trávy, jakoby bych nikdy takovou neviděla. Jako by to ani nebyla tráva, ale můj úžasný koberec, líně se válející v mém obýváku, až s takovým drzým přistupem, řekla bych. Ale z mých úvah o koberci mně vytáhl pohled na vesničku rozléhající se na posledním kousku země před vodou, která si neústupně a neostyšně zabírala zbytek plochy pro sebe. Jak nádherný tento pohled byl, bych dokázala jen ztěží zprostředkovat dále a stejně by mi nikdo nikdy neuvěřil. Slunce zálévalo tuto zátoku jako zlatý lesk toho nejkrásnějšího pokladu. Usmívalo se na mne a ohřívalo mou bílou kůži. Natáhla jsem své ruce před sebe a až nyní jsem zjistila, že mám na sobě šaty. Jak obyčejně to zní, šaty, ale tyhle obyčejné vůbec nebyly. Ani nedokáži popsat, z jakého materiálu byly ušity, jako by je samotní pavoučci po nocích spřádali přesně na mou postavu. S jemnými rukávy a mírnou vlečkou. V životě jsem takové nikde neviděla, ale švadlenka, která by takové ušít dokázala, by byla zlatem placena. Třpitily se ve slunečních paprscích a mně bylo jasné, že tentokrát se můj výlet prodlouží. A definitivně mi došlo, že tohle tedy není žádný sen. A co víc, že tohle by mohl být úplně nový život.
 

Křehkost lidského bytí

7. prosince 2015 v 10:36 | ...vaše Tess... |  ...Kus ze mne...
Čí oči by mohly tenhle kout internetové světa ještě navštívit? Jak světu dokázat mám, že něco ve mne přece jen vězí, když sama sobě bych ani groše nedala?! Jak silná musím být, abych tenhle temný vesmír zvládla? Každým dnem mám pocit, že se mi nohy boří do země, která nemá dna. Jak hluboko mohu ještě zapadnout? Vytáhne mne někdy někdo? Takový chaos v hlavě mám, jak mám napsat něco, co by dávalo smysl... Jak mám vůbec něco dělat tak, aby to dávalo smysl...

Jak se dá dokázat, něco co neexistuje? Jak mám dokázat svou lásku, jak slátat své rozlámané srdíčko, abych dokázala, že na to všechno mám? Jsem tak ztracena, ztracena ve víru pocitů a labyrintů vztahů. Jsem nešťastná a nevím kudy kam. Jak se jen rozhodnout, krucinál...

Pár slabých a chaotických řádků. A co.. Kolik jsem ti toho napsala, co smysl dávalo. Toho, co vyjadřovalo přesně co cítím, jak to vidím a co bych chtěla. Kolik jsme si toho řekli, co smysl dávalo. A dokonce to vypadalo jakože by to i mohla být pravda. Jakože se i v realitě může dít něco představitelně krásného... Kolik smyslplných věcí se událo a bylo to k ničemu. Věci nemusí dávat smysl, je úplně jedno co říkám. Je jedno jak se cítím, co píšu nebo jak myslím. Nic nedává smyl. Tak lehce se zhroutil svět a tak lehce jsem ztratila směr. Myslíme si, jak nejsme silní. Co všechno nedokážeme, jsme jen hloupý a křehký domeček z karet, který se zhroutí při každém závanu.

Jaký je rozdíl mezi smutkem a vztekem?! Mezi láskou a nenávistí. Mezi potřebovat a chtít. Potřebujeme to, nebo to prostě jen chceme a musíme to mít? Kreslit, psát... dostat to ze sebe ven. Číst?! Proč by to někdo měl číst, nebo vidět. To nedává smysl...

Nejsme silní. Nejsme jedineční, chytří, krásní ani dokonalí. Nejsme nic... Jsme ovlivnitelní, podezřívaví a tak hloupí, že nechápeme jak je láska křehká a jak pečlivě ji musíme uchovávat. Prostě ji necháváme uprchnout a už se nestaráme. A pak si to odtrpí človíček, co si svou lásku opečovával a ochraňoval. Který nedopustil, aby ho opustila. Láska mi sice zůstala, ale ten koho jsem milovala odešel, protože on to nedokázal. A mně zbyla pouze moje křehkost bytí, jak lehce bych ji dokazála zničit, rozbít. Jak lehce...

Svět z pavučinky lží

26. května 2015 v 9:19 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Jak překrásné by bylo žíti ve světě kde věci dobré jsou bezesporu dobré a věci zlé jsou bezesporu zlé. Kde nevládne nerozhodnost a každý je si jist svou cestou a směrem kam kráčet. Ať už po špičkách a pomaličku, či rozhodným a pevným krokem. Já, byť vcelku mladá jsem, dobře vím, jak je bytí zde zastíněno tak, že se osoba často v pochybách ztrácí. Zda zvolil dobře, zda neudělal chybu, či se neutopí při dalším posunku vpřed. Jsi si jist svým chováním, svou budoucností, volbou, životem či minulostí? Jsi to ale šťasten člověk. Rozhodně šťastnější než-li já.

Sama dobře vím, jaká rozcestí a těžká, přetěžká rozhodnutí nám žití přináší. Protože svět rozhodně nikdy nebyl černobílý, a nikdy nebude. Každý posun, pohyb, každá myšlenka, skutečnost i maličkost je zahalena do odstínu a ja na nás posouzení, zda se pod závojem srkývá bílá, či na nás vrčí černočerná. Otázkou je, přežilo by lidstvo ve světě, kde je vše dokonale černobílé? Má toto psaní vůbec nějakou myšlenku? Lidstvo, ono samotné je v miliardech odstínech. A to nejen v černé a bílé. Jsme barevní, jsme náladoví, jsme duha, jsme odraz a stín, jsme krutá rudá, čistá bílá i zlověstně černá. Každý z nás složen je z různých elementů, střepů barev nespočetných. Ani černobílý film není černobílý. Ani šachy nejsou jen o bílé a černé, a že těch barev už bylo trochu moc? A to jsou pouhé dvě, a jak nám zamotají hlavu.

Že lidstvo je verbeš? Že slova, či celé řádky proudících z mých myšlenek nedávají smysl. Možná a třebaže to souhrávat se v melodii ani nemá. A sice jsem človíček zcela mlád, cítívám se spíše černě než bíle. Cítívám se smutně a zasmušile. Nechybí vám v tomto žití, něco zcela jasně a čistě bílé? Nějaká entita vždy kladná, co za každých okolností nás vždy nad vodou podrží? Asi se ze mne spíše blázen stává, než-li poupě mladé dívky, s budoucností a životem před nohama. A třebaže tam toho pouze málo je. A třebaže tam není vůbec nic...
 


Světlo na konci tunelu? Nebo samota...

4. února 2015 v 17:06 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Holka a kluk. Dvě spřízněné duše, které spolu chtějí strávit každičkou vteřinku. Aby
každý výdech byl v souznění, aby každý úder srdce nebyl do prázdna. Když hvězdy nepřejí, duše se sžírá samotou, toulá se po vesmíru a hledá svůj protipól. Jak krásné jsou tyto okamžiky. Jak naplněný je každý moment strávený v roztoužené lásce. Jak nádherně se to vzpomíná. Kdo by to nechtěl zažít? Jaké negativum by mohl mít takový živoucí zázrak? I kdyby nějaké bylo, stejně na něj myslet nebudeme. A ani nemůžeme, kazit si takové období na tom růžovém obláčku...

Zamilování opadá. Milujete, stále chci vídat jeho úsměv, slýchat jeho hlas. Myslet na něj celý den? Nikdy by mi to nevadilo. Ale co ostatní? Kolik času jsem věnovala jim? Kamarádkám, kamarádům, byli můj kotevní přístav, ze kterého jsem vyplula a již se tam nevrátila. A teď? Teď, když se svou láskou žiju a potřebuji i jiné osoby kolem sebe, potřebuji přátele, tu oni nejsou. Potřebuji se vyzpovídat, trávit s nimi čas tak, jak s ním nemohu. Potřebuji kamarádku, kterou jsem tak sobecky opustila. Stejně jako ona mne kvůli svému příteli. Doplula jsem jinam, doplula jsem na konec tunelu slepé zamilovanosti. Potřebuji svůj klid, čas pro sebe stejně jako on. Nemůžeme spolu řešit každičkou hvězdičku ve vesmíru. Dýchat v jeden okamžik do konce života. Chápu to, ale pořád cítím jak se mi vevnitř drolí srdce kousek po kousku, když sedí, zady ke mně a nevnímá mé nádechy, nedýchá se mnou. Nežije mnou. Vím že to tak nelze. Vím to, proč to ale nechápe i srdce? Proč mně týrá, proč se já samotná týrám? Bývám tak emoční, jako malé dítě. Bývala jsem kreativní, když jsem byla smutná. Alespoň trochu užitečná, ačkoliv nemluvná a nevýrazná. Teď jsem jen pijavice, co saje pozitivní naladění i partnerovi po svém boku. Co dokáže ze dvou spokojených životů udělat uplakanou neděli a kamenné ráno.


Ačkoliv mé psaní působí možná depresivně, vězte, že každý okamžik s ním za to stojí. Že vím, že mi život jen nakládá na misky vah, abych znala váhu jeho pozornosti. Abych si vážila okamžiků s ním a jeho srdečnosti. Abych věděla, že je za co bojovat a vězte, že já jsem tvor odjakživa bojovný. Jen občas načerpat síly, poplakat si a uvolnit se. Ale znám cenu samoty a vím, že tenhle tunel, mi dá životní oporu. Nic však není zadarmo a veliký dar si žádá přiměřenou cenu. Vím to, chápu to. Jen si to musím připomínat, protože život je vždy v rovnováze. To je jediná jistota v celém vesmíru.

Obálka k zahození

4. února 2015 v 16:38 | ...vaše Tess... |  .. z mojí hlavy..
Ne nadarmo se mezi lidmi povídá, podle sebe soudím tebe. Naše horké soudy padající z prvních pohledů bývají často přehnané a ještě častěji spíše nepravdivé. Nějaký instinkt nebo smysl na zlé bytůstky se z nás vypařil stejně tak, jako nadšení z běhání za mamutama nebo smysl pro společné posedávání u ohýnku. Jsme nějakým způsobem vychováváni, máme v sobě zakořeněné názory našich rodičů a jsme zvyklí na určité vzorce chování. Čekáme od ostatních, že se budou chovat tak, jak bychom se chovali na jejich místě my. Tady je kámen úrazu. Předsudky nejsou nic jiného, než náš balíček názorů na danou oklolnost, bytost či děj, který pochází z nás. A jelikož jen málo lidí je ze stejného okruhu spadajícího do jedného rozvětveného vzorce chování, jsou předsudky často jen málo pravdivé.

Musím se však přiznat, že obálka, do které si lidi kolem sebe, jež pořádně neznáme, škatulkujeme, nás v pár případech může ochránit před cizím nepříznivým vlivem. Je rozdíl mezi správným posouzením situace, kdy ze člověka cítíte negativní vlivy (popřípadě alkohol, drogy, na pohled nepříznivé chování,...), kterém nám osobně vadí. Některým záležitostem je lepší se vyhýbat, a toto, přátelé, nejsou předsudky, ale zdravý selský rozum.

Já se s předsudky potýkám často. Mladá dívka, s piercingem ve rtu, která je často slyšet široko daleko. Jsem nevychovaná? Jsem drzá, příliš sebevědomá, arogantní, mé chování je urážející, provokativní? Jsem odvážná. A lidem se líbí soudit, nebo ještě lépe odsuovat, na první pohled. Sama si o sobě myslím, že jsem dobře vychovaná. Nerada mluvím spostě, dávám velký, ale ne příliš velký, důraz na školu a budoucnost. Pozdravím, pustím paní si sednout, pracuji s lidma, umím být slučná. Umím spolknout hněv a nadávky. Jsem jen holka, co chce vypadat volněji, ne tak upnutě jako dříve. A stačí i taková maličkost, abyste okolí kolem sebe dráždili a podněcovali k pomluvám a podivným pohledům. Naštěstí se v dnešní době dává přednost schopnostem, které jsou v mém případě často dostačující.

Předsudky? Dobrý indikátor, čidla na udržení pozornosti. Ale neberme je příliš vážně. A hlavně je nešiřme okolo. :)

Kam dál